Just Some Stars in the Galaxy✔️

*noc první*

Byla krásná, jasná noc. Zrovna vyšel měsíc, který spolu s hvězdami jemně ozařoval celou zahradu. Thalia jenom klidně seděla na lavičce, a zaujatě je pozorovala. Nad ničím si nelámala hlavu.

Rozprostíraly se před ní nekonečné kupy malých zářících věciček, které lidi odedávna považovali za magické a mýtické. I ona je tak vnímala. Jenom pohled na ně jí dokázal zklidnit.

A ona se do nich zamilovala. Postupně a pomalu se do nich zamilovala. Ony jediné jí byly oporou.

Nikoho jiného neměla. Ani tu špetku naděje, která jí ještě včera jako jediná zbývala.

I tu už ztratila.

Zničeho nic vedle ní na lavičku něco s žuchnutím prudce dopadlo. Thalia sebou polekaně cukla, ale jinak se ani nepohnula.

Vyděšeně se dívala na malou, stříbrnou alobalovou kuličku, která se v měsíčním světle krásně leskla.

Lehce se jí dotkla, ale nic se nestalo. Opatrně si jí vzala do dlaně, a prozkoumala její povrch.

Hladký, bez jakýchkoli rýh. Až moc lesklý. Až moc dokonalý.

A to jí na tom nesedělo.

Najednou něco vedle ní zašustilo. Instinktivně se za sebe podívala, ale nikde nic neviděla.

Začal v ní vzrůstat pocit paniky. Nevěděla, co se děje, a to se jí nelíbilo, ale zase jí to z určitého pohledu jaksi podivně naplňovalo.

A najednou jí to napadlo. Z ničeho nic. Prostě jí to trklo.

Rychle začala alobalovou kuličku rozbalovat, vrstvu po vrstvě, až se před ní najednou objevil malý zmuchlaný papírový žmolek.

Narovnala ho, a pod náhlou vlnou vzrušení se prudce nadechla.

Nerad tě vidím plakat. Tak mi to prosím, promiň. Už tu jsem s tebou. A budu, navždy. Stejně jako ty hvězdy, každý večer, až Slunce zapadne.

A tak Thalia poprvé v životě poznala, že na to není sama.