Just Some Stars in the Galaxy✔️

*noc dvanáctá - část třetí*

"Thalio?"

Při zvuku jeho hlasu v naprostém tichu, které náhle nastalo, sebou prudce cukla.

"Thalio?"

Naskočila jí husí kůže, v krku se jí vytvořil knedlík obřích rozměrů, v jejím srdci se uhnízdilo celé zoo.

"Thalio."

Milovala, když vyslovoval její jméno. Milovala slyšet v jeho hlase tu něhu, touhu, vášeň. Milovala ten pocit, který v ní vzbuzoval.

Ten pocit, o který nikdy nechtěla přijít.

Ten, který jí dával křídla a vznášel ji ke hvězdám

"Thalio?" ozval se znovu, tentokrát už v jeho hlase znatelné mírné znepokojení.

A přesně v tom momentu jako by knedlík kouzlem zmizel, což Thalii umožnilo vyslovit jeho jméno.

"Aarone."

Odněkud z dálky se ozvalo hlasité oddechnutí.

"Thalio."

Ani netušila jak, ale věděla, že se usmívá. Při posledním vyslovení jeho jména se usmíval.

A to ji donutilo usmát se taky.

"Zavři oči," najednou zašeptal, tak blízko u ní, až cítila na temeni jeho dech.

Přejel jí mráz po zádech. Stačil by jediný pohled, a uviděla by ho. Uviděla by to kouzlo, co jí poslední dobou nepřetržitě provází. Uviděla by to jediné, co v ní dokáže najednou rozdmýchat tolik pocitů.

Uviděla by to, co má zůstat tajemné, a co by tajemným nezůstalo, pokud by se otočila.

A tak jí zbylo jen jedno.

Neotočila se a zavřela oči.

Přesně tak, jak chtěl.

Z ničeho nic se šátek v její hlavě jakým si kouzlem uvolnil, a jen o několik málo sekund později už byly pomocí něj přikryty její oči tak, že i kdyby sebevíc chtěla, tak by stejně nic neuviděla.

"A teď tě otočím, ano?"

Ano.

Ano, ano, ano!

Z mých úst ale nic nevyšlo, a tak jsem jenom němě kývla hlavou.

A tak jsme stáli naproti sobě.

Já, tentokrát ne metaforicky, ale doopravdy, slepá, on, neodvažující se udělat to, co je mi zatím neznámé.

Potom ale, jako by se postupně začal sbírat kousek po kousku, mě chytil za ruku.

Na víc, nežli zalapání po dechu, se nezmohla. Stála jsem jako připražená. Jako bych byla socha.

Jako bych byla ledová socha.

Poté, co mou ruku zpět upustí, se letmo dotkne mé líce.

"Jsi tak krásná," špitne, "jsi tak moc krásná, Thalio."

A přesně v tom momentu mi myslí najednou problesklo to, k čemu vlastně Aaron sbíral odvahu.

To ale nebylo možné...

A nebo bylo?

Bylo by to možné?

"Thalio..."

"Aarone."

Uchechtne se.

"Ehm..."

"Nevidím, jak se červenáš, neboj," slabě se usměji.

A i když jsem to neviděla, vsadila bych všechno na to, že v té chvíli se začervenal ještě víc.

Bylo ticho.

Ticho.

Ticho.

A ticho.

"Thalio..."

A tentokrát ho nepřeruším.

"Smím tě políbit?"

**********

Dnes nemám slov...