Just Some Stars in the Galaxy✔️

*noc dvacátá*

Zastavila se na rohu Michiganské a Eastonské a začala se všude rozhlížet. Nikde neviděla nic podezřelého. Jen obvyklý ruch nočního města, které v tuto dobu maximálně žilo. Budovy okolo ní zářily každá jinou barvou - zelenou, modrou, rudou, růžovou, všemi barvami duhy. V každé z nich byla v přízemí usazena jedna kavárna, která jen hýřila životem. Proto se, jelikož v tomto místě neviděla jakoukoli hádanku, znovu podívala do mapy, kterou měla bedlivě uschovanou v kapse svého lehkého kabátku, ale to jediné, co zjistila, bylo, že je doopravdy na správném místě.

Neměla by tu mít nějaké vodítko? Nějakou nápovědu? Cokoli?

Co tak výjimečného si pro ni Aaron připravil, že to ani nemohla najít? A tak jen pohledem tikala mezi budovami a čekala, až uvidí něco, co by vybočovalo z normálního vzezření. Ale no tak, Aarone! Potřebovala nějakou nápovědu. Potom jí ale něco napadlo. Co když měla přijít i na tu nápovědu? Co když ona nápověda doopravdy nebyla nápovědou, jako spíše vodítkem?

A najednou, z ničeho nic se jí rozsvítilo. Co se stalo sedmou noc? Co si pro ni Aaron připravil sedmou noc? Stačilo si jen vzpomenout a ono vodítko by bylo ihned na světě. Thaliina hlava jakoby ale rezignovala. Snažila se rozpomenout ze všech sil, probírala všechny noci jednu po jedné, až k ní odpověď náhle připlula sama.

To byla ta noc, kdy s Aaronem poprvé mluvila. Kdy jí prozradil své jméno. A kdy si slíbili, že se navzájem tomu druhému nikdy neztratí.V mlze.

Celou scénu si ještě jednou prohlédla, tentokrát úplně jiným pohledem. A najednou na ní řešení přímo zíralo. Celou dobu ho měla před očima, jen byla slepá.

I hned, bez jakéhokoli rozmyslu se rozběhla k jedné z kaváren, nad kterou zářivě svítil její název - Lost in Fog. Ztracená v mlze.  Mírně ironické vzhledem k tomu, že si slíbili, že se neztratí.

Thalia prudce otevřela dveře od kavárny a jakmile to udělala, ihned se na ní vyvalila mohutná vlha mlhy. Thalii se zatajil dech. Celá místnost byla ponořená v dýmu tak husté, že nešlo vidět ani na krok, jen fosforeskující šipky na podlaze jí ukazovaly, kudy má jít.

Po několika nárazech do sloupů, nebo něčeho, co by se neoficiálně jako sloupy dalo označit, dorazila Thalia k masivnímu dubovému pultu, za kterou stál mladík, kaštanové vlasy i oči naprosto kontrastující s jeho černým oblečením.

Věnoval jí jen jeden naprosto prázdný pohled, načež se jeho ústa zformovala do tvaru dokonalého o a vyšlo z nich několik malých obláčků cigaretového dýmu. Prstem poklepal na kovovou ceduli vedle, která všem příchozím oznamovala, že aby byly propuštěni do další místnosti, musí prozradit heslo.

"Já žádné heslo neznám," pípla Thalia, její oči pevně upřené do těch kaštanových onoho mladíka. Ten se na ní podíval s ještě větším nezájmem, než předtím. "Posílá mě Aaron."

V chlapcových očích se zableskla jiskra zájmu. Koutek jeho úst se zvedl v šibalském úsměvu a Thalii přejel mráz po zádech. Necítila se v jeho přítomnosti dobře. Byl tajemný, dokonce víc tajemný než Aaron. Ale zcela jiným způsobem.

Chlapec vytáhl z pod pultu malý balíček a Thalii ho podal. Nic neřekl. Jen se stále usmíval a nutno dodat, že právě jeho úsměv naprosto vybočoval z jeho vzhledu. Thalia neschopna cokoli říct mu na znamení děkuji jen kývla hlavou a už se vydala pryč z tohoto doupěte, když v tom jí zarazil chlapcův chraplavý smích, který ji donutil se i zastavit a otočit zpět k němu.

Jeho tvář zkřivená v ještě širším šklebu, než předtím. "Aaron je skvělý kluk."

Thalia mu jeho "úsměv" oplatila, ale hned na to jí z tváře okamžitě zmizel, protože onen chlapec dodal: "Tak se mu jen opovaž zlomit srdce."

A to Thalii stačilo. Vyděšeně z oné "kavárny" vyběhla a s návalem adrenalinu běžela ještě dobrých pět ulic, až si byla stoprocentně jistá, že je dost daleko on onoho chlapce. Vyčerpaně se složila na blízkou lavičku a bez dalších okolků Aaronův balíček roztrhala.

To, co uviděla, jí donutilo se od srdce zasmát. Pod několika vrstvami bublinkové folie se skrývala barevná vybledlá zarámovaná fotka malého chlapce oblečeného v hokejové výzbroji, právě dávajícího gól. Fotografovi se dokonale podařilo zachytit chlapcovu nefalšovanou euforii, která se přenesla i na Thaliu.

K fotce byl tradičně přiložený jeden z  Aaronových vzkazů.

Tuhle fotografii nade vše miluji, Thalio. Ani nevíš, kolik pro mě znamená. Ale taky ještě nevíš, jak moc znamenáš ty pro mě. Proto chci, abys tuhle fotku měla. Můj život schovaný u mé životní lásky. Ano, Thalio. Tou láskou jsi ty. Zítra se na tebe těším na třetí hvězdě. PS: Snad tě Nathaniel nevyděsil, něco mi dlužil a nevím jak, ale prý taky něco dlužil on tobě. Jsi výjimečná dívka, nezapomínej na to.

Thalia hlasitě polkla. Nemohla uvěřit, že ta osoba v kavárně byla Nathaniel. Jak se vůbec znal s Aaronem? A proč vypadá takhle? Hlavou jí výřily miliony otázek a ona ten nekonečný proud musela nějak zastavit. A tak se jen znovu zadívala na onoho šťastného chlapce na fotografii a ihned jí opět zaplavila láska.

Měla první dílek do své skládanky. Do jejich skládanky.

A to jich ještě deset zbývalo. Zbývalo ještě deset nocí. A Thalia se nemohla dočkat.

*****

Proč mi jen připadá, že s těmito 800 slovy a mým neskutečným roztahováním už dávno nepíšu povídku, ale příběh?😂👏🏼Nebojte se, příště se bude zkracovat😜

PS: 🎉🎉20. noc!🎉🎉 Ale už 33. část - další důkaz mého strašného roztahování🙄😂

No nic, Smile jde spinkat😌Dobrou noc vám všem😴

vaše - už je tak unavená, že ani nevymyslí smysluplný popisek - smile_and_be_crazy