AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DESÁTÁ

Položím krabici na stolek u dveří. Rozvážu stuhu, která drží u sebe horní díl se spodním dílem světlého papíru. Stuha se sveze volně k zemi. Sundám víko. Uvnitř je spousta jemného papíru. Opatrně ho odhrnu. Je pod ním tmavě modrá látka a zpod ní vykukuje slabý kus něčeho bílého. Všechno z krabice vyndám a rozložím na posteli. Je to dámský kostýmek. Bílá halenka, tmavě modré sáčko se saténovou podšívkou a ze stejné modré látky také dlouhé kalhoty. Na dně světlé krabice je další krabice tentokrát z tmavého kartonu. Odklopím její víko. Jsou v ní semišové lodičky na vysokém podpatku. Mají stejně černou barvu jako knoflíky na sáčku od kostýmku.

Když chci lodičky vyndat, všimnu si nějakého papíru zaseklého za krabicí od bot. Je to přeložený kus nějakého dopisu. Rozevřu ho. Stránka je popsaná jemným písmem. Přejedu očima po listu. Na spodním okraji je podpis mojí velící.

Doufám, že ti padne. Uvidíme se v Langley.

P. S. Jen malá rada: vynech cop a zkus řasenku.

Ag. Grace McL.

Úplně mi to vypadlo z hlavy. Zítra je to oficiální jmenování agenty v Langley. Mám z toho trochu strach. Nevím, co mám čekat. Langley je hlavní budova CIA. Je to jedna z nejhlídanějších budov ve státech. To místo mi nahání hrůzu. Vrátím dopis zpátky do krabice. Ze skříně vyndám ramínko a pověsím na něj kostýmek a potom zavěsím na dveře od skříně.

Začnu přemýšlet o tom, co napsala Grace do vzkazu. Nemůžu si pomoct, ale musím přemýšlet o tom, jak si zítra učešu vlasy a jak se namaluju. A potom si to uvědomím.

Já nemám žádné malovátka. Nemám čím se zítra namalovat. Nikdy jsem se nemalovala, a když jsme někam šli, půjčovala mi malovátka vždycky Margaret. Při vzpomínce na můj starý život mi zvlhnou oči. Rychle zamrkám, abych zahnala slzy. Bolest nesmíš vnímat, protože jakmile si jí připustíš k tělu, oslabí tě. Řeknu si sama pro sebe. Přesně tohle mi řekla Grace hned, jak jsme začali s tréninkem. Natáhnu se po mobilu, který leží na nočním stolku. Vytáhnu z něj kabel od nabíječky. Nechám ho ležet na posteli. Sundám si župan a přes hlavu si přetáhnu volné tričko a vyměním ho za Tmavě modrou halenku s dlouhými rukávy, které ohrnu až k loktům. Ještě si obléknu džíny a černé baleríny s malou mašličkou u špičky. Vlasy si nechám ve volném drdolu. Z kufru vytáhnu malou kabelku a peněženku. Vezmu mobil a vyjdu z pokoje a zamknu dveře. Klíče, mobil i peněženku strčím do kabelky a natáhnu si jí přes rameno.

Nakloním se k recepčnímu pultu. „Přejete si?" zeptá se mě recepční, se kterým jsem předtím mluvila po telefonu. „Dobrý den. Zvoláte mi prosím taxík?"

„Samozřejmě. Minutku." Sáhne po telefonu a vytočí číslo na taxi službu. Nechám ho vyřídit hovor a pak se znovu otočím k recepčnímu. „Bude tady za dvě minuty." Vyřídí mi. „Děkuju vám."

„Přeji krásný den." A zase se vrátí ke svojí práci. Dojdu ke dveřím hotelu. Muž v uniformě stojící u vchodu mi otevře dveře.

Chvilku počkám na ulici. Kolem mě chodí lidé, kteří míří do práce, do školy. Všichni někam spěchají. Za dvě minuty zaparkuje žlutý taxík u chodníku. Otevřu si zadní dveře a posadím se na sedadlo. „Kam to bude?" taxikář s černou kšiltovkou se na mě z předního sedadla otočí. „K nějakému obchodnímu domu, prosím." Pousměje a ukáže mi tak křivé zuby, nažloutlé od cigaret. „Jak si přejete." Otočí se zpátky k volantu. Rychle vyjedeme na hlavní silnici. Ani ne za deset minut dojedeme před obrovskou skleněnou budovu s barevným nápisem, na němž je napsáno Obchodní centrum D. C. Vytáhnu peněženku a podám taxikáři deset dolarů. Přesunu se na levé sedadlo, abych mohla vystoupit přímo na chodník. Hned jak zabouchnu dveře, taxík odjede.