AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA OSMÁ

„Nejsem voják, abych poslouchala rozkazy." Zamávám mu rukou před obličejem. „No tak dělej!" Ean se zadívá na moje nohy. Pak s mě změří pohledem. „To jedeš v pyžamu." Povzdychnu si. Nechám ho tam stát a vejdu do dveří od mého pokoje, které jsou hned vedle těch jeho. Přivlíknu se do legín a svetru. Na chodbě už na mě čeká oblečený Ean. „Jak to chceš udělat?"

„Vezmeme si letadlo." Řeknu. „Ukradneme ho." Opraví mě. „Vypůjčíme." Zasměje se. „Ty umíš pilotovat?" zeptá se mě. Sakra! „Dobře, ta, jsem to nedomyslela."

„No to fakt ne. Hele co se vrátit do postele a nechat to na Collinsonovi?"

„Ne, jdeme za Stuartem." Zavelím.

Jeho pokoje se nachází v části druhého patra, kde jsou pokoje všech ostatních agentů. Za minutku tam dojdeme. Zabuším na jeho dveře. „Stuarte!" zařvu. „Přestaň! Bouchne mi hlava."

„Nestěžuj si pořád." Znovu na dveře zabuším. „Stuarte!" Nic. Zmáčknu kliku, ale je zamčeno. „Asi tam není."

„Nebo se mu jenom nechce stávat, kvůli tvému vyšilování." Procedí. „Bude v kanceláři."

Stuart sedí jako obvykle za svým stolem, před zdí z monitorů. „Chodíš ty někdy spát?" zeptá se ho Ean. „Ne, co vy dva tady?"

„Máš letadlo?" vybalím na něj. „Cože?"

„A pilota." Doplním. „Tak znovu. Cože?"

„S Eanem potřebujeme někam hodit."

„A kam by, jste si přáli?" zeptá se a otočí se na své kolečkové židli. Sakra! Ani nevím, kde jsou. Ean se na mě otočí a čeká, co řeknu. Když mlčím, rozesměje se. „Ty to nevíš, co?" zeptá se mě pobaveně. Zavrtím hlavou. Oba se na sebe ušklíbnou. „Myslím, že není moc vtipný, že naše velící drží jako velící." Naštvaně je sjedu pohledem. „Rachel, uklidni se. Collinson to má pod kontrolou." Uklidňuje mě Ean. „Vy dva jste vážně nemožný."

„Ne, jenom ty máš potřebu si všechno udělat sama. Musíš u všeho být." Řekne mi narovinu Stuart. Zlostně se otočím, vyběhnu ze dveří. „Fakt skvělí, Stuarte!" slyším ještě Eana.

I když mě moc jeho upřímnost nepotěšila, má pravdu. Jdu rychlým krokem přes chodbu. „Rachel!" slyším Eanův hlas za mými zády. „No tak, Rachel!" zastavím se, ale zůstanu k němu otočená zády. „Taky si myslíš, že nedokážu nikomu věřit?"

„No..." odmlčí se, nejspíš hledá správný výraz jak se vyjádřit. „Hele, já si myslím, že na tom není nic špatného."

„Jo, jasně." Založím si ruce na hrudi. Ean mě obejde a zadívá se mi do očí. „Jsi jenom nervózní." Uhnu pohledem a zadívám se na dveře, vedoucí k zásobám. „Najednou je z tebe psycholog?"

„Ale no tak. Znáš Stuarta."

„A co ty? Tobě je jedno, že Berry a Grace jsou někde..." pousměje se. „Ani nevíš, kde jsou, ale chceš tam odletět. Dřív konáš, než myslíš, Clayová."

„Takže ti to je jedno?"

„Samozřejmě, že není, ale pokud tam odletěl Collinson, nebojím se. Společně s nimi je jeden z nejlepších agentů."

„Jenom se stresuješ kvůli té zkoušce." Svěsím ruce volně podél těla. Ean udělá krok směrem ke mně. Výhružně zvednu ukazováček na své pravé ruce. „Opovaž se mě obejmout!"

„Dobře." Zvedl roztažené dlaně před sebe, na znamení, že se vzdává. „Co teď?" zeptám se. „Já nevím jak ty, ale já si půjdu lehnout."

„Eane!" napomenu ho. „Co je? Jestli nás budou potřebovat, bude lepší, když budeme odpočinutý." Vím, že má pravdu, ale nedokážu tady jen tak sedět. „Chci se ti omluvit za to odpoledne." Změním téma. „Není nutný se k tomu vracet myslím, že jsme se dohodli, že naší minulost necháme za námi."

Přikývnu, ale pořád nedokážu přestat myslet na jeho malého brášku. Už jako malá, když jsem si něco vzala do hlavy, nikdo mi to nedokázal nevymluvit. Jednou jsem byla u jedněch pěstounů, bylo mi asi pět, půjčila jsem si v jejich knihovně knížku o princezně a žabákovi. Potom co jsem si jí přečetla, jsem dospěla k názoru, že ta pohádka nedává smysl. Jak se může s ošklivé ropuchy stát krásný princ? Pěstouni se mi snažili vysvětlit, že v pohádkách je možné všechno. Že z ošklivého káčátka se může vyklubat labuť, že se mořská panna může proměnit z neopětované lásky na mořskou pěnu. Ale já jsem si stála za svým, vlastně si za tím stojím pořád. Ani pohádka o Popelce mi nepřijde logická. To, ale asi pohádky nemají být. Stejně jako život obvykle nedávají smysl.

Podívám se na Eana. On je jako to ošklivé káčátko. Narodil se na špatném místě ve špatnou chvíli, ale postupně se mění v labuť. Když tak přemýšlím nad pohádkami a krásnými princi, nad láskou, nevím proč, ale vzpomenu si na Tylera. Jeho dokonale vyrýsované tělo. Na jeho úsměv když mě učit stát na prkně.

„Nebo víš co? Můžeme jít do tělocvičny a zatrénovat si, dokud nepřijdou nějaké zprávy od Collinsona. Přijdeme na jiné myšlenky." Souhlasím s jeho návrhem. Jen co projdeme skleněnými dveřmi, začnu cítit únavu. Za těch pár hodin jsem se moc nevyspala.

V tělocvičně se posadím na lavičku, Ean si zatím začne obvazovat ruce boxovacími bandážemi. Začnou se mi zavírat víčka. Červená bandáž mi začíná splývat do jednolité šmouhy. Pomalu se položím na lavičku. Zavřu oči.

Už jenom cítím, jak mě někdo zvedne do vzduchu a přenese mě na něco měkkého. Potom na sobě ucítím tíhu něčeho teplého a hebkého. Lehké cvaknutí dveří je to poslední, co zaslechnu, než propadnu spánku.

***

„Drž to rovně!" křiknu na Eana. Ean zvedne úderový blok před sebe. Zpevním zápěstí a praštím do červeného bloku, nejdřív pravou a potom hned levou rukou. Vzbudila jsem se v osm hodin. Ležela jsem v tréninkové místnosti na žíněnce. Je to už osm hodin, co Collinson s agenty odletěli zachránit Grace a Berryho. Do teď, ale nepřišly žádné zprávy. Z poza bloku vykoukne Eanova hlava. Kolenem se trefím přímo do středu bloku. Ean blok zase rychle zvedne. Znovu praštím do červeného vršku. „Kam si myslíš, že náš pošlou, až se z nás stanou agenti?" zeptá se mě. „To vážně netuším a drž to nahoře." Znovu zvedne ruce.

„Čeho tímhle chceš dosáhnout?"

„To nevím." Pokrčím kolena a opřu se o ně dlaněmi. „Možná chci myslet na něco jinýho."

„Mohli by nás poslat někam daleko..." zasní se Ean. „O čem to zase mluvíš?" chce mi odpovědět nějakou přehnaně optimistickou větou, ale přeruší ho brnění mého telefonu, leží na bílém ručníku na kraji levičky. Doběhnu k němu. Prstem přejedu po displeji a kliknu na zelenou ikonku sluchátka. Přitáhnu si ho k uchu. „Haló?" řeknu. Agent Collinson... ozve se ze sluchátka. „Jste v pořádku, pane?" Ano, jsem.

„A agentka s agentem?" Jsou také v pořádku. Agentka McLeanová byla postřelená, ale už je v péči lékařů a bude v pořádku. „Dobře. Děkuju, pane." Potom hovor položím stisknutím červené ikonky.

Ean se na mě podívá. „Co se stalo?"

„Nic. Už je zachránili." Usměje se na mě. „Já jsem ti to říkal."

„Grace postřelili, Eane."

„A je v pořádku?"

„Jo, už je v nemocnici. Prej bude v pohodě." Začnu si odvazovat bandáže z levé ruky. „To je dobře." Pousměju se. Podívá se na mě. „Za chvilku odtud vypadneme a nejspíš už se sem nikdy nedostaneme."

„Kam tím míříš?" zeptám se. „Ledovec?" usměje se.

Přikývnu. „Jo, proč ne."