AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA ŠESTÁ

„To je tady všechno." Řeknu. Dojde ke dveřím. „A mimochodem, nechal jsem tě vyhrát." Rozesměje se a vyjde ven. Obrátím oči v sloup.

Pořád je lepší. Je rychlejší i silnější. Naštvaně přejdu po místnosti k boxovacímu pytli. Utáhnu si růžové bandáže na mích zápěstí.

Trochu přikrčím kolena a praštím do pytle. A znovu. Mlátím do něj jako zběsilá. Nevšímám si kapek potu, které mi začínají stékat po obličeji. Pytle jsou speciálně upravené, aby počítaly intenzitu a počet úderů. Výsledky se zobrazují na obrazovce na zdi. Podívám se na ní. Čísla na ní se začínají zvyšovat, ale mně to pořád nestačí.

Už ani necítím ruce. „Rachel!" Vím, že je to Grace. Bude chtít, abych přestala. Ale já musím trénovat. Položí mi ruku na zpocené rameno. „Rachel, to by stačilo."

„Ne, pořád to není dost." Znovu praštím do boxovacího pytle. „No tak..."

Svěsím ruce podél těla a nechám pytel houpat se na řetězu. Malým ručníkem si otřu pot z obličeje a z oblasti za krkem. V rukou mi brní, jak jsem to přehnala.

„Co s tebou je?" Zeptá se mě. „Pořád nejsem dost silná. Pořád je lepší." Postěžuju si. Grace se zasměje. „Vy jste to ani jeden nepochopili." Podá mi flašku s vodou. „Nejde o to, aby, jste se předháněli v tom, kdo je lepší. Jde o to, aby, jste se naučili spolupracovat. Musíte se navzájem doplňovat."

„Když budu ve všem nejlepší, nebudu ho potřebovat. Nemyslíš?" řeknu. „Četla jsem tvojí složku. Vím, co sis zažila, a vím, že pro tebe není lehké někomu věřit a na někoho se spoléhat, ale naučíš se to."

„Složku?"

„Každý občan má svojí složku. Já, ty a i Ean. A i on má svojí minulost. Pro něj to taky není lehké."

„Možná je to nad moje schopnosti se s ním naučit spolupracovat."

„Ne, není. Berete to jako nějakou soutěž. Zkuste se poznat." Protočím panenky. „Jsme v podzemí. Začíná mi to tady lézt na mozek."

„S tím by se možná dalo něco udělat." Prohodí s úsměvem na tváři.

***

Stojíme s Eanem pod obrovským ledovcem. Před chvílí nás sem spustili po žebříku z letadla. „Je to bezpečné?" zeptám se svého parťáka. „Jo, jistí nás." Stojíme vedle sebe. Jedním lanem nás jistí letadlo nad námi a druhým jsme připnutý k ledovci. Na hlavu si připevním modrou přilbu. Připevním obě dvě lana ke svému sedacímu úvazu. Ještě jednou překontroluju všechny karabiny. Ean udělá to samé. Potom odepne dva cepíny, které měl zavěšené na úvazu. Oba je zapíchne do ledu a přitáhne se. Potom se na mě otočí. „No tak, Clayová. Pohni!" Zářivě se usměje. Pozoruje, jak zarazím svoje cepíny do ledu, mačky na svých horolezeckých lezačkách zarazím do ledu, asi půl metru nad zemí. Ean už je několik metrů nade mnou. Postupně se zachytávám cepíny. Je to docela zábavné. Konečně cítím čerství vzduch. V podzemí se nedá být pořád. Na přilby nám svítí sluneční paprsky. Led pod mýma rukama se leskne, jak se do něj slunce opírá. Prosvítá v něm bledě modrá barva. Za dobu svého výcviku jsem si zvykla na velký fyzický výkon. Před tím bych už několik metrů nad zemí byla unavená, ale teď cítím, jak mi v krvi proudí adrenalin.

Podívám se pod sebe. Už není vidět místo od kterého jsme začali. Je zahaleno bílou mlhou.
Na vrchol ledovce nám zbývá pořád ještě pořádný kus cesty. Ean leze kousek přede mnou. Zastaví se a podívá se na mě. Zůstane viset za jeden cepín. „Podívej!" Ukáže někam za moje záda. Podívám se tím směrem.