AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA PÁTÁ

Přejde ke dveřím. „Za patnáct minut v hangáru."

V pokoji se osprchuju a obléknu se do džínů, modrého trička a černého svetru. Mobil si zastrčím do kapsy od kalhot a doběhnu do hangáru. U jednoho z větších letadel, do kterých se vejde auto, čeká Grace s pilotem.

Všichni vejdeme na palubu. S Grace se usadíme na sklápěcí sedadla. Během vzletu musíme být připoutané. Hned co se letadlo vyrovná, můžeme vstát.

V zasedací místnosti si sedneme do křesel. „Kam přesně míříme?" Zeptám se. „Do Kosova na vojenskou základnu spojených států. Odtamtud potom pojedeme do nepřátelského tábora, kde údajně drží dva naše agenty."

„O co tam jde?"

„Podle všeho o drogy." Dám si nohu přes nohu a ruce si opřu o podpěrky. „O tohle se stará CIA?" Grace přikývne. „Jde o naše agenty."

„A proč se o to nepostará armáda?" zeptám se. „Protože je budeme muset získat zpátky, aniž by, to vyvolalo nějaké pozdvižení. Na to není armáda cvičená."

„To je super." Zvedne se k odchodu. „Měla by ses prospat. Bude to dlouhá noc."

Protáhnu se. Jsem ztuhlá z toho, jak jsem spala na sedadle v letadle. Ať jsou ty sedadla sebevíc pohodlný, posteli se nevyrovnají. Rychle si prohrábnu vlasy, aby mi netrčely všemi směry. Postavím se a znovu se protáhnu.

Procházím se po letadle a hledám Grace. Nikde jí, ale nemůžu najít. Nakonec skončím u kabiny pilota. Otevřu nezamčené dveře. Grace sedí na místě kopilota. „Rachel?" promluví na mě. „Ano?"

„Už budeme klesat, připoutej se." Pokyneme na volné místo za sebou. Přes ramena si přetáhnu pás a zacvaknu ho. Ucítím tlak, jak začne letadlo pomalu klesat. Vyhlížím z předního okna. Venku je tma. Jediné podle čeho se dá orientovat, jsou světla ranveje na vojenské základně. Těsně před dosednutím na ranvej, letadlo nadskočí. Křečovitě stisknu opěrku na ruce. Do měkkého materiálu zarývám své prsty. Konečně se letadlo zastaví.

Vylezeme z něj. Už k nám míří tři postavy. „Generále Butlere." Pozdraví ho Grace. „Agentko McLeanová." Zasalutuje generál. „A vy jste?" otočí se ke mně. „Rachel Clayová."

„Je tady se mnou, je ve výcviku." Vysvětlí mu Grace. „Aha, CIA má nedostatek agentů, že nabírá děti?"

„Ne generále, jde o 106." Chvíli si mě prohlíží. „Že mi to nedošlo."

„Omlouvám se, generále, ale máme práci." Řekne mu důrazně. „Jistě. Pojďte za mnou."

Následujeme ho do velkého zeleného stanu. Uprostřed stojí stůl s mapou. Kolem stojí několik vojáků v uniformě. Jakmile vejdeme dovnitř, všichni se na nás otočí. Všichni jsou mladí, není jim víc než dvaadvacet. „Takže, nepřátelská základna je dvacet pět kilometrů odtud. Potřebujete sebou někoho?" Začne generál. „Ne, stačí, když budete v záloze."

„Samozřejmě, pokud budete mít problém, ozvěte se a já za vámi někoho pošlu."

„Děkujeme." Generál se na mě podívá. „Ona jde taky?" Zeptá se udiveně. „Ano."

„Tak to hodně štěstí. Držela si vůbec někdy zbraň?" zeptá se mě. „Ano."

„Ehm, pane." Doplním se. „No dobrá. Potřebujete ještě něco?" vrátí se zpátky ke Grace. „Máte, nějaké místo na převléknutí?" Generál se usměje. „Vojíne Jonasne?" zakřičí, ale pořád mě při tom pozoruje. „Ano, pane?" Jeden z mladých vojáků k nám přiběhne. „Doveďte tady Agentku a slečnu do umýváren a zařiďte, ať je nikdo neruší." Vojín zasalutuje. „Ano, pane."