AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA PRVNÍ

„Rachel?" ozve se ze zdola. Vejdu do koupelny k zrcadlu, abych si jako obvykle svázala vlasy do volného copu. Za mnou se otevřou dveře a do koupelny vejde Margaret. „Přijdeš pozdě." řekla. „Neboj, stihnu to."

Když mně Margaret s Jeffem adoptovali, bylo mi čtrnáct let. Bylo to rok před tím, než jsem měla nastoupit na střední. Byl to můj šťastný den. To, že jsem se už nemusela každý týden stěhovat k novým pěstounům, pro mě znamenalo hodně. Nikdy jsem nepochopila, proč si vybrali zrovna mě. Když jsem se jich na to zeptala, řekli mi, že na mě viděli něco výjimečného.

Doteď nechápu, co na mě bylo nebo má být výjimečné. Jsem stejná jako každá jiná středoškolačka, i když... možná ne úplně stejná. Nemám žádné kamarádky a soustředím se na školu.

Jak nad tím tak přemýšlím, jsem úplně jiná.

Nedávno jsem dostala auto. Oba moji adoptivní rodiče jsou bohatí, pracují ve vlastní firmě. Prý tam budu taky jednou pracovat. Sednu si za volant a klíčky strčím do zapalování. Motor mercedesu potichu zavrní. Bohužel ani luxusní auto mi nepomáchá najít si kamarády. Vyjedu z garáže do ranního provozu. Na silnici potkám jenom pár aut mých spolužáků. Do školy dorazím za deset minut. Na parkovišti je už spousta aut.

Projíždím parkovištěm, ale jediné volné místo, je vedle příšerně růžového auta Holly Niahový. Holly je taková ta holka, která má celou školu pod palcem díky svému dekoltu. Za jeden ročník stihla vystřídat polovinu kluků z A.S. A vsadím se, že ve druháku stihne ten zbytek.

Nechce se mi parkovat vedle ní, ale nemám na výběr. Neochotně zajedu vedle jejího kabrioletu. Dopiju si zbytek kafé a termo hrnek nechám na sedadle spolujezdce. Ve škole se to hemží hromadou lidí, jako vždycky. A.S. je škola, do které chodí děti bohatých, tady nenarazíte na lidi s neznačkovými botami. Kouknu se na hodinky, mám jenom pět minut, abych se prodrala přes celou školu, do učebny chemie. Cestou narážím do studentů, kteří také někam spěchají, spěšně se jim omlouvám, když jim šlápnu na nohu.

Konečně stojím před učebnou. Vejdu do dveří zrovna ve chvíli, kdy začne zvonit. Sedám si jako obvykle do rohu učebny. Zrovna když se posadím, vejde dovnitř Holly se svojí partou, strčí do chudáka, který se snažil dodělat si úkoly. Všechny věci se mu rozsypou po zemi. Holly se na něj jenom opovržlivě dívá. Dělá to každému, je to její hobby. I se svým doprovodem Daisy a Abby, zamířila do zadní části učebny.

„Dobrý den třído." do třídy dorazila paní Abbotová. Otevřu si svoje zápisky a čekám, až začne na tabuli psát složité vzorce a rovnice. „Opravila jsem vaše testy. A musím říct, že jste mě zklamali." odmlčí se. „Jako vždycky."

Rozdá nám testy, ale když dojde ke mně s mým testem v ruce, zastaví se. „Výborně slečno Clayová." Podá mi test. Rychle jsem přejela očima po stránce. Zarazím se na velkém červeném A, což je jediná červená v celém testu. Plný počet bodů. Paní Abbotová mě odmění úsměvem.

Holly se na mě otočí, vyměníme si nenávistný pohled. Paní Abbotová začne vykládat látku. Má dokonalý britský přízvuk. Rozhlédnu se po třídě. Jako vždycky jsem jediná, která poslouchá. Až na toho chudáka v první řadě, kterému Holly shodila věci.

Všichni míří do jídelny, když je pauza na oběd, ale já zamířím před školu na lavičku. Ještě musím dočíst povinnou četbu.

Když znovu zazvoní, doběhnu do druhého patra na hodinu francouzštiny. Naše učitelka francouzštiny paní Lafailleová, je Francouzka. Kdo ví, proč se přestěhovala do Georgie.

„Bonjour." Pozdravila nás. My jí sborově odpovíme. „Bonjour." Celou hodinu na nás mluví Francouzky. Dělá to každou hodinu. Prý se to tak nejlépe naučíme. Vždycky mě zajímalo, jestli jsou ti učitelé tak naivní nebo jestli umějí tak dokonale předstírat, že si opravdu myslí, že je někdo poslouchá. Francouzština naštěstí uběhne rychle.

Chystám se jít ke svému mercedesu na parkoviště. Zpoza rohu vyjde Holly. Za ní samozřejmě stojí Daisy a Abby. „Tak co Clayová?" prohlíží si mě od hlavy až k patě. „Co chceš Holly?"

„Proč si zaparkovala, tam kde si zaparkovala?" zeptá se mě povýšeneckým tónem. „Jinde nebylo místo."

„To je, ale Abbyino místo." namítla. Abby za jejími zády přikývla. Bylo komické, jak se ty dvě snažily vypadat jako Holly. Všechny měly lesklé mini sukně a upnutá tílka. Vedle nich jsem si připadala ve svých džínech, jako jeptiška. „Máš na něj snad patent?"

Protlačila jsem se kolem nich. Všechny se na mě otočily a pozorovaly, jak nasedám do svého mercedesu. Rychle jsem zařadila zpátečku a vyjela jsem z parkovacího místa.

Zajela jsem do garáže vedle Jeffova auta. Usměju se, už jsou oba dva z práce. Vejdu do dveří. „Ahoj." pozdravím je. „Ahoj. Jak bylo ve škole?" zeptá se mě Jeff. Z kabelky vytáhnu test z chemie a položím ho před Jeffa. „Výborně." pochválí mě, jako vždycky, když dostanu dobrou známku.

„Dáš si večeři?" Margaret vyjde z kuchyně. „Jo, ráda."

Hned co dojím, vyběhnu po schodech do svého pokoje. Zavřu za sebou dveře a plácnu sebou do postele. Můj život není tak hrozný, teď už.

Být z děcáku má spoustu nevýhod, ale i výhod. Neměla jsem přímení, dokud mě neadoptovali. Margaret mi vybrala přímení, už když podepisovala adopční papíry. Taky jedna z dalších nevýhod je, že většina dětí z děcáku neví, kdy se narodili. Já patřím k nim, sice vím, že mi je šestnáct, ale nevím, kdy mám narozeniny. Mojí matku jsem nikdy neviděla, ani nevím, jak se jmenuje, nevím, jestli mám sourozence, nevím ani, jestli je živá. S myšlenkami na mou matku jsem usnula.

***

Probudím se a zamrkám. Ucítím tupou bolest hlavy, ani se nesnažím posadit. Zezdola, už slyším, jak na mě Margaret volá. Potom slyším kroky, jak jde někdo po schodech. Margaret klepe na dveře. „Ano?" zavolám. Vejde do pokoje. „Přijdeš pozdě." řekne, ale potom si mě všimne v posteli. „Jsi v pořádku? Jsi celá bledá." Posadí se na okraj mojí postele.

„Jsem, už jdu." chystám se postavit, ale Margaret mě zadrží. „Ne, nevypadáš zdravě. Dneska můžeš zůstat doma." zůstanu vděčně ležet. Margaret má pihovatý obličej a kratší kudrnaté, zrzavé vlasy. Představuji si, jak by asi byla krásná její dcera. „Tak dobře." souhlasím.

„Chtěla jsem s tebou mluvit." řekla a usmála se. „Jak si měla narozeniny..."

„No vlastně to nebyly narozeniny. Nevím, kdy mám narozeniny." pousmála se. „Byly to narozeniny. Napadlo mě, že když teď končíš první ročník na střední, mohly by, jsme jet na dovolenou. Jenom my dvě, chodily by, jsme na masáže, pily by, jsme koktejly, opalovaly se. Třeba na Havaj. Co ty na to?" zarazilo mě to. Ještě nikdy jsem nebyla na dovolené a moře jsem viděla jenom na obrázku. Pousměju se na ní. „Myslím, že by to mohla být zábava." řeknu nakonec.

„Tak dobře. Odpočiň si." pohladí mě po tváři a odejde. Vzpomenu si, že se musím učit na závěrečné zkoušky. Pokud je neudělám, strávím celé prázdniny zavřená ve škole nebo budu opakovat prvák. Nejvíc se bojím zkoušky z historie, ta mě nikdy nebavila. Podle mě se lidi až moc zabývají minulostí.

Ležím až do oběda. Potom už mi je líp a můžu se začít učit. Do prázdnin zbývají dva týdny, plný zkoušek. K tomu nám ještě paní Caleová naložila hromadu povinné četby.

Večer sejdu do kuchyně na večeři. Obvykle večeříme všichni společně. „Už je ti lépe?" zeptala se mně Margaret. Přikývnu. „Už je to dobrý, byla jsem jenom unavená. Zítra už půjdu do školy."

„Dobře."

Jdu spát brzo, abych si před školou odpočinula.