Byly jsme čtyři

Sarah

Když se na něj otočím, povšimnu si jak se na mě divá. Bylo to divné. A ho to také vyvedlo z míry.
,,Hele já asi nechci být jenom parťák." Šeptne a já se na něj nechápavě kouknu.
,,A co bys teda chtěl být?" Zeptám se ho, přičemž když tu otázku dořeknu, jemně mě políbí mě rty.

Tomu polibku nijak nezabraňuji i když jsem ho vůbec nečekala. Když se ode mě odtahl, nevěděla jsem, co říct. Ale zároveň jsem za to ráda. I když v tu chvíli to tak nevypadalo.
,,Počkat, Cože?" Řekla jsem nechápavě.
,,Hele já vím, že ti to možná přijde divné, ale já k tobě cítím něco víc." Odvětí mi, ale já furt nechápu, proč zrovna já. Na světě je tolik holek a on se zrovna zamiluje do mě. Není to trochu divné? A odpověď zní, Ano, je to hodně divné.
,,Jak dlouho už?" Zeptám se zcela upřímně.
,

,No, upřímně od toho movie night, jestli to tak můžu nazvat." Odpoví mi a přitom se pousměje. Na, což mu jenom přikývnu.
,,Aha, takže to není vzájemný, Promiň, zapomeň na to." Řekne po chvilce ticha, kdy se snažím vzpamatovat.
,,Ne to ne." Rychle ze sebe vyhrknu a Seb se na mě koukne aspoň s malou naději v očích.
,,Ja se to snažím vstřebat, jsi Sebastian Rogers, tohle je jako kdyby tohle všechno byl jenom sen." Snažím se mu vysvětlit a když to dořeknu, Sebastian si prohrábne svoje vlasy.
,,Takže je nějaká šance, že by, víš co?" Zeptá se trochu bez hlavy a paty, ale chápu, co tím myslí.
,,Vím a jo, myslím, že nějaká šance je." Odvětím mu a konečně se pořádně usměji.

*♡*♡*

Se Sebastianem jsme si tak dlouho povídali a smáli se, že jsem si až teď všimla, kolik je hodin a on očividně taky. Už jsou skoro čtyři hodiny ráno, to si dělat srandu, v tolik já normálně vstávám.
,,Hele nechceš hodit domů?" Zeptá se mě, protože už sám má podle mě v plánu jet domů.
,,Jestli ti to nevadí, ale já bydlím mimo město." Odpověděla jsem mu.
,,To nevadí, rad s tebou pojedu kamkoliv." Řekne naoplatku mně. A neví, že na mě tyhle keci moc neplatí.
,,Jo tak díky, budeš moc hodný." Odvětím a pak ho následuji k jeho autu. Je normálně černé a nenápadné, což já preferuji.
,,Máš hezké auto." Řeknu a sednu si na místo spolujezdce. Seb mi na to věnuje jeden ze svých úsměvů, kterým se nedá odolat.

Když už nějakou dobu jedeme a jedinu zvuk, který tu zní je rádio, rozhodnu se na něco zeptat.
,,Hele vážně si našel papírek s mým telefonním číslem v té skříňce nebo někdo k tomu navedl?" Zeptám se na takovou víc osobní otázku i když to zároveň není tak osobní.
,,Jojo, vážně jsem našel papírek." Odpoví mi a jednou rukou vytáhne malý kousek papirku, který mi následovně podá. Doopravdy já na něm moje telefonní číslo a to písmo mi je taky povědomé.
,,Jakto, že ho máš u sebe?" Zeptám se zase a přitom se zasměji.
,,Protože je to asi ta nejhezčí věc, která mě za celý život potkala." Odvetil mi narovinu. Jo tak teď už fakt nedokážu odolávat a malem se před ním rozteči.

Dojedeme k mému baráku a Seb se rozhodne mě doprovodit až ke vchodu.
,,Tak přeji dobrou noc." Řekne a usměje se. Následovně se otoči a míří ke svému autu. Rychle ho chytnu za ruku, tak aby ho to donutilo se otočit a pak ho jemně polibim. Seb na to nemá ani šanci zareagovat, protože okamžitě zmizim dovnitř. Když jsem se koukla u okna ven, ještě tam chvilku stal a pak s širokým úsměvem odjel pryč.