Byly jsme čtyři

Vaness

Byla jsem s klukama domluvená za půl hodiny na zkoušku. Liam má prý nějaké překvapení, dost mě zajímá co to bude. Jo nemám ráda překvapení, ale Liam to v tom hovoru řekl takovým tónem, že šlo poznat jakou radost z toho má a ne jako Sarah, na které nešlo vůbec nic poznat.

 

Naplácala jsem na sebe fůru make-upu. Jo zase jsem nespala. Nalila si kafe do speciální flašky, kterou jsem si vzala sebou a vydala se na cestu. Jak už jsem říkala, Chriss má ten barák ani ne deset minut od mého baráku. Takže nebylo třeba vůbec pospíchat.

  

U vchodu jsem potkala Tobiase, tak jsem se na nej ze slušnosti usmála. Jo v poslední době se nesnažíme být nepřáteli, ale spíš spojenci, nebo tak nějak.
,,Čau Vany."
,,Ahoj Tobiasi."
,,Nikdy jsem nepochopil jednu věc na tobe." Řekl hodně nahodile Tobias, když otevrel dveře.
,,Jakou?"
,,Proč na sobě máš tolik make-upu, Jo jakože sluší ti to s ním, ale myslím že bez něj by ti to slušelo ještě víc." Řekl.
,,Zaprvé díky. Zadruhé to s tím make-upem bys nikdy nepochopil a ani nepochopíš." Řekla jsem a snažila se udržet úsměv. Jo, jasne, že me potěšilo, jak mi řekl, že mi to sluší, ale porad je to Tobias, takže nikdy nevíš kdy zaútočí. A rozhodně mu nemám v plánu říkat, že večer nespím kvůli zachvatum paniky, tak se to aspoň snažím zakrýt, aby to nikdo nepoznal, že to nikdo neví. Jo tohle mi vehnalo slzu do očí. Jenom jednu malinkou. Tobias si ji očividně všiml, ale já ji hned utrela a dal se usmívala.

Vešli jsme dovnitř a Liam s Chrissem už tam byli. Mávla jsem na ně, jakože ahoj jsem tu, jenže mám lenost mluvit.
Sedla jsem si na jednu z židlí, které tu byly a snažila se naslouchat Liama.
,,Takze lidi, zařídil jsem nám koncert tady v jednom z podniku." Řekl Liam nadšeně. Jenže já z toho nebyla tak nadšená. Chriss a Tobias na tom byli úplně stejne jako Liam takže jsem chvilku počkala, než budou zpátky ve zkušebně z Euforie.
,,Však jsem tady jenom týden, nemůžu hned vystoupit před lidmi, já bych vám to zkazila." Řekla jsem, když se už probrali.
,,Hele ty to zvládneš, budeme teď trochu víc zkoušet, ale musíš to zvládnout, pro nás." Rekl s úsměvem a nějakými obavami na tváři Tobias. Kde bere ty motivační hlášky, na to že jsme "nepřátele" si mě asi dost oblíbil. Možná nakonec můžeme být i dobrými přáteli. Co to plácám-to se nikdy nestane.
,,Hele, tak já to zkusím, ale musíte brát respekt na to, že jsem tu jenom týden. Ne, že bude nějaký koncert každý týden." Řekla jsem trochu maminkovskym způsobem. Maminkovsky způsob je něco jako nadvláda nad svými dětmi. Já to v tuhle chvíli mela jako nadvládu nad kapelou.

                           *♡*♡*

Po pár hodinách, přesněji dvou dohadování a trénování Textu na ten koncert, který mě dost štve, ale co s tím teď, jsme konečně mohli jít domů. Když jsem otevřela dveře začalo lit jak z konve. Prostě kdybych v tom dešti byla jenom vteřinu, už byste ze mě vyzdimali plnou vanu vody.
,,Nechceš hodit domů? Mám tu auto." Řekl povědomí hlas za mnou, samozřejmě jsem věděla kdo to je.
,,Nechci, aby můj uhlavni nepřítel věděl kde bydlím." Odpověděla jsem mu.
,,Stejně se to brzy dozvím, někdo tě musi dostat z toho koncertu a odmítám abys šla nebo jela sama." Řekl hlas za mnou. Jo uz nemusím říkat hlas. Takže Řekl Tobias, který stál za mnou.
,,Bydlím ani ne deset minut odsud, je to zbytečné." Řekla jsem mu a snažila se nepovolit.
,,Chceš se hned doma sušit nebo tě teď vezmu pod dešník a vyhodim tě u tvého baráku." Snažil se mě přesvědčit Tobias. Fakt nechci být mokra.
,,Tak jo, ale jenom proto, že nemám náladu na usychání v koupelně." Řekla jsem vymlouvačným hlasem, tak aby mě tu nakonec nenechal a usmála se na něj.
,,Tak pojď." Taky se usmál a ukázal na mě deštníkem, který jsem mu sebrala, otevřela a utekla asi o dva metry dal do deště.
,,Tak jdeme?" Zeptala jsem se ho dost provokativně. Slo na něm poznat, že ví, ze je to jenom můj blbý humor. Pohli se mu koutky, to ja poznám a to nejvíc na něm nesnáším. Chvilku vyčkával než povolim a povedlo se mu to, protože už byla zima.

Nasedli jsme do auta a řekla mu ulici, kde bydlím, překvapivě věděl, kde se to nachází.
,,Co na mně tak nenávidíš?" Zeptala jsem se po pár minutách mlčení. Byla to dost trapná otázka, ale zajímalo mě to.
,,Cože?" Rekl dost nechápavě.
,,Co na mně nenávidíš, věc kvůli které jsi můj nepřítel." Snažila jsem se otázku lépe položit.
,,Nevím v poslední době mě asi nejvíc štve tvůj úsměv." Normálně by mě to asi urazilo, jenže na něm šlo poznat, že si dělá prdel, řekl to svým debilním tónem.

Zastavil před mým domem a doprovodil mě ke dveřím. S deštníkem abych nezmokla.
,,Co nenávidíš ty na mně?" Zeptal se Tobias, když jsem hledala klíčky v kabelce.
,,Asi ty tvoje zvedající se koutky." Odpověděla jsem mu, zase s humorem. Chvilku jsem mlčeli a jen se na sebe usmívali, nevím co to se mnou v poslední době je. Potřebovala jsem co nejdřív zmizet. Bylo to divné, jsme přece nepřátele? Nebo ne? Já ani nevím. Musím to teď co nejrychleji ukončit.
,,Už musím, měj se." Řekla jsem a rychle ho objala. Já ani nevím proč jsem ho objala, proste jsem to v tu chvíli tak cítila. Pak už jsem mu zmizela za zabouchnutymi dveřmi.