Byly jsme čtyři

pohledem Vaness

Je první den školy, někteří jsou natěšení, protože na to čekali celé prázdniny, někteří zas zpruzení, že musí přečkat dalsi nudný rok. Já? Já jsem neutrál. Na učení se upřímně netěším, ale zvládnu to jako každý rok nejvíc se, ale těším na své čtyři nejlepší kamarádky, které jsem naposledy viděla na našem oblibenem táboře, kam jezdíme každý rok. Jo říkáte si, že mi za dvacet sedm dní bude osmnáct a pořád jezdím na tábory, No tak to tak je. Tenhle rok jsme se rozhodli být ještě malými neandrtálci, příští rok se už budeme nebo minimálně já budu ucházet o to abych se stala aspoň na ten poslední rok instruktorem.

Pomalu jsem se vysoukala z postele a pak si uvědomila, že mi za dvacet minut jede autobus. Samozřejmě jsem mohla jít pěšky, ale to bych už teď musela vyjít. Bydlíme v malém městečku, nebo zase já bydlím, holky jsou z okolních měst a vesnic. Zase zpátky k našemu městu, jelikož je malý, tak je všechno blízko, máme tu jednu střední škola, kam právě chodím, ale shodou náhod, je úplně na druhé straně našeho města, takže je pro mě lepší jezdit autobusem. Dala jsem si na sebe džínové kraťasy, protože je zatím ještě teplo. Světle modré triko, které jsem si zastrčila pod ty kraťasy a na to svoji červenou čtverečkovanou košili. Doplnila jsem to svým přívěskem, kde byl znak nekonečná. Nikdy předtím jsem ho nesundala, včera jsem musela, kvůli nějakému debilovi, k tomu se raději nechci vracet. Jediné co dodám, Tobiase, za to někdy zabiju. Udělala jsem si stíny, které sedly k mým světle modrým očím a dodelala krátké černé linky. Svoje blonďaté vlasy jsem pročísla a nechala je volně rozpuštěné. Už mi zbývalo jenom deset, minut a snídani jako vždycky nestíhám, tak jsem si rychle vyčistila zuby a šla k mamce, která jako vždy už měla nachystaný rohlík s marmeládou do ruky, dala jsem ji za to pusu na tvář, hodila jsem batoh přes rameno a co nejrychleji to šlo jsem běžela na zastávku.

Poté co jsem konečně dojela do školy. Jsem rychle běžela, Doslova běžela k volné lavici, která byla před Sarah a Amélií. Ty dvě seděly vždycky spolu, ale ani mi to nějak upřímně nevadilo, tento rok jsem ani nevěděla s kým bude sedět, těch dvou jsem se ani neptala a Abi mě hned odpalkovala, tím že nepřečte moje písmo. Musím vám něco říct, ještě včera jsem to psychicky nezvládla a dostala panickou ataku kvůli tomu, zase. Ale dnes jsem se probudila a všechno viděla pozitivně, takže jsem vůbec nestresovala. Jo možná vás to překvapilo, ale jste zatím jediní kdo to ví. Rodičům jsem to neřekla a ani těm čtyřem. Doufám, že se to taky nikdy nedozví.

S holkami jsme odpočítávaly vteřiny do 7:55, protože přesně ve vteřinu, kdy ručička ukáže na jedenactku, tak do třídy vtrhne právě Abi, žádná změna se, dnes nekonala, s rozbušeným srdcem si rychle sedla do lavici přede mě a snažila se všechno rozdýchat. Chvilku jsme mluvily o zbytku prázdnin, které jsme prožili bez sebe a najednou zazvonilo a do třídy přišla naše třídní učitelka, která nás s úsměvem na tváři přivítala. Ten úsměv ji tam vydržel snad jen dvě minuty a ani se jí nedivím. Do třídy vtrhnul totiž Tobias, on není schopný nikomu vykouzlit úsměv na tváři, teda jenom těm děvkám, které se bere domů, fuj proč zrovna o tomhle přemýšlím.
,,Tobiasi hned první den a pozde, vy asi chcete abych si vas hned zapamatovala!" Řekla paní Chengova (jméno naší učitelky) dost naštvaně. ,,Promiňte, ale autobus měl velké zpoždění." Snažil se vymluvit Tobias, ale všichni tu víme, že bydlí jenom pět minut odsud a žádným autobusem nejezdi. ,,Doufám, že se to nebude opakovat, běžte si sednout k slečně Vaness."
Počkat! Řekla právě moje jméno, doufala jsem, že ne, ale když jsem slyšela Tobiase, jak se jí snaží dát světový mír za to, aby si sem nemusel sedat, tak jsem zjistila, že jsem slyšela správně. Po chvilce škemrání si sem nakonec Tobias sedl. Sarah, Amélia a Abi jsou mé nejlepší kámošky, takže věděli jak ho nesnáším, proto si nemohly odpustit ten záchvat smíchu, který dostaly, když si uvědomily co se stalo. Škoda, že můj bratr, už je na vysoké a nemůže mu jednu lisknout i když možná by to šlo, kdybych mu koupila letenku za bambilion a on by letel dvanáct hodin v letadle jen kvůli tomu, Jo uz se taky slyším-to nevyjde.

,,Čau Šmoulinko." Řekl po tom co si sedl.
,,Neříkej mi tak, Ty víš, že to nenávidím!" Nesnáším tu přezdívku co mi dal. Možná je pravda, že kdyby mě nabarvil na modro, tak vypadám stejně jako ona díky mému nízkému vzrůstu, modrým očím a blonďatým vlasům, ale já nemám modrou pleť, takže buď je barvoslepý nebo je to Tobias, vyberte si. ,,Vidím, že se tu někdo vyspal s dobrou náladou." Řekl, tak aby mě ještě víc nasral. ,,Ty víš proč Koumáku." Jo nemohla jsem si odpustit mu dát také jméno ze šmoulu. ,,Vidím, že tvůj přívěsek už není červený, tak pojďme tu nehodu zapomenout a jít dál." Řekl a ještě rychle dodal. ,,A děkuji za to, že si myslíš, že jsem chytrý." Tak tohle mě dostalo taky. ,,Koumáka, nikdo neměl rád." Řekla jsem trochu hlasitěji, ale tak aby to slyšel jenom on a pak potichu dodala. ,,A mozek máš velikosti hrášku takže chytrý k tobě vůbec nesedí." Dal už jsem se ho snažila ignorovat a doufala, že se právě teď probudím ze zlého snu.