Byly jsme čtyři

Vanes

Jsme tu jen my dva. Oční kontakt, který jen tak někdo nepřetrhne, ruce máme spojené, naše čela se dotýkají. Poslední mrknutí a nádherný polibek si opětujeme.
„Miluji tě." Šeptne.

„Aaaaaaaaa" Tu se náhle probudím a vykřiknu z docela tvrdého a překvapivě i dlouhého spánku. Rekord dnes jsem naspala čtyři hodiny. No nic. Zpátky k tomu vykřiknuti. Tohle už nemůže být náhoda, od toho večera při "hvězdách" a tom skoro polibku mám pořad nějaké takové sny. Mezi mnou a Tobiasem je to docela napjatý. Jakože dost napjaty. Moc se nebavíme, když už jo není ani jeden z nás schopny říct souvislou větu. Takže tím se mi potvrzuje, že asi mám nějaké uchované city k němu. Nechce se mi říct ani jeho jméno v téhle větě. Je to prostě divný.

Převléknu se, ani se nenamaluji mám k tomu prostý důvod, který nechápu ani já. To spíše není důvod, nedělám to od té noci, ostatní si asi odvodíte samy... Od té doby se mi docela dobře i spí, takže není co zakrývat. Nakonec se pomalu vydávám vstříc autobusu, který mi jede až ke škole. Tu půl hodinu si v autobuse samozřejmě vždy užiji, mám totiž ráda jak se na mě lepí milion lidí. Pro ty co to nepochopily je to jenom ironie.

Konečně se dostanu do školy. To je divné, že říkám konečně. Škola je v pohodě, ale strašně nerada tam chodím. Ranní vstávání je děs, když už teda spim. Zase mimo téma. Hodím si tašku k lavici, kde sedí právě Tobias a hádám, že dělá úkol do matematiky, na který se očividně vykašlal. Po chvilce si mě všimne, vlastně bych byla radši, kdyby si mě nevšiml, prave teď bude ta trapná diskuse.
,,Emh Čau." Řekne docela nejistě, jako každý z nás dvou v takové debatě.
,,Em Ahoj...?" Jo jak jsem řekla nejistě. Teď se na sebe jenom díváme a ani jeden z nás není schopný říct ani souvislé slovo natož větu. Heh. Otočím se abych to přetrhla, navíc jsem stejně potřebovala mluvit s jednou spolužačka, kterou jsem tu snad ještě ani nezmínila.
,,Počkej." Vykrikne tak aby to, ale neslyšela celá třída. Otočím se zpátky na něj.
,,No?" Snažím se opatrně a nějaké nesobecky zeptat co po mě sakra chceš.
,,Emm máš hezký přívěsek." Vysouka ze sebe nějak nejistě.
,,Děkuji?" Řeknu, pohlednu na krk co tam vůbec mám a zase se otočím. Už jsem skoro udělala krok, ale ne bůh mi to nedopreje.
,,Počkej!" Zase vykrikne stejným způsobem jako minule.
,,No?" Vlastně je všechno stejný jako minule.
,,Měli bychom si Em prom-" To ho hned zastavím, protože vím co chce říct. Že si máme promluvit. Což je vlastně pravda, jen to nechci dělat teď a tady.
,,Promiň já musím, teď něco vyřešit s Kiarou." To je ta spolužačka, se kterou jsem chtěla celou dobu mluvit. Usměju se na něj a pak se jenom otočím a jdu konečně za Kiou.

Kia je další člověk, kterému se svěřuji s tajemstvím jako je tenhle. Sarah to říct nemůžu, ta by se mi vysmála do očí. Abi se se mnou teď nebaví ani nevím proč. No a Amel je super, ale to bych to už radši řekla Sarah, se kterou jsem si trošku blíž než s Amel. Promiň.
,,Potřebuji tvoji pomoct!." Řeknu jí, když už konečně stojí prede mnou, je pravá a nepředstavuji si ji.
,,S čím zase?" Vzdychne jako kdybych ji s tím otravovala poslední dva měsíce. Což nedělám.
,,Co je to, když se ti o někom pořád zdá, rozumíte si, dokáže tě i v nejhorších chvílích rozesmát, ale od té doby co jsme se malém polibili, nejsem mu schopna říct ani jednu souvislou větu?" Vyhrknu ze sebe a jsem ráda, že to nemusím opakovat. Kia se nad tím úplně rozzáří.
,,Ty ses nám zakoukala." Řekne.
,,Ne to rozhodně ne." Doufám že ne.
,,Tak dobře ne, ty ses zamilovala." Nechápu jak to mohla říct, kdyby jen věděla o koho se jedná, to by nic takového neřekla.

,,Ja bych neřekla, že je to láska spíš jsem slonbidlo, které není schopné poskládat větu." Oznámím ji první věc, která mě napadla.
,,Holka z toho se už nevymluvíš."

Ucitim na sobě něčí pohled, bohužel se nemusím otáčet a vím kdo to je, vlastně to není tak špatný pocit, jak jsem si myslela. Možná bych mu mohla dát šanci.