Adventure Cats - Fialčina stezka

Kapitola 7

Nastala chladná a tichá noc. Fialka mrzla ve vchodu do tábora a po očku pozorovala Vichřici, která seděla zpříma a hleděla do prázdna.
"Hej, Vichřice," špitla Fialka opatrně.
Vichřice neodpovídala a Fialku ignorovala.
"Vichřice!" zkusila to Fialka znova. "Co ti je?" vyjela na ni Vichřice vztekle. "P-promiň," omluvila se v rychlosti Fialka, ale hned pokračovala: "Jak se cítíš? Není tady podle tebe zima?" Vichřice neodpověděla. Zaraženě hleděla do prázdna a celá se naježila. Když se podívala na Fialku, její pohled mluvil za vše:
"Co jsi to udělala?! Vždyť máme mlčet! Celé jsi to pokazila!!"
Nahlas však nic neřekla.
Fialka se provinile zadívala na své tlapky a zesmutněla.
Takže se nestane válečnicí? Dostane trest? Nebo co s ní bude?
Potrestá ji sám Nebeský klan?!
Najednou se vše začalo rozmazávat. Vše se začalo rozpadat na miniaturní částečky a ona začala levitovat.
Pak ucítila ostrou bolest ucha.
Fialka vstala. Spala v sedě! Chtěla se omluvit, ale když viděla výraz v tváři Vichřice, rozmyslela si to. Ten výraz totiž jako kdyby říkal: "Mlč, nebo to ještě víc pokazíš!"
Fialka byla unavená. Jediné štěstí bylo, že na obzoru už viděla slabou záři vycházejícího slunce.
Po nějaké chvíli, která Fialce připadala jako hodina, z velitelského doupěte vyšla Bouřková hvězda a se zdviženým ocasem zamířila k nim.
"Už můžete mluvit! Ceremoniál skončil,"
oznámila nejnovějším
válečnicím.
"Jděte si vybrat lůžko ve válečnickém doupěti. Dneska máte volno. Po takové noci si zasloužíte odpočinek," dodala ještě a odkráčela.
"Kdy jsem usnula?" zeptala se šeptem Fialka. "Zhruba hodinu, dvě před rozbřeskem," zahuhlala Vichřice.
"Nejprve jsem tě ignorovala. Přišlo mi, že jenom zavíráš oči z únavy nebo se soustředíš na pachy, abys neusnula.
Později mi docvaklo, že spíš, tak jsem tě sekla do ucha. Máš ho lehce natržené, ale neboj, nejde to vidět."
Fialka se za sebe zastyděla. Pokud to Nebeští válečníci poznali, potrestají ji, až umře?
Pak zase uslyšela ten nepříjemný hlas:
"Smrt... teprve po smrti budeš mít pokoj!"
Fialka sebou škubla.
"Co je ti?" zeptala se Vichřice.
"Ale nic," odpověděla Fialka, "jen mi vletěl brouk do ucha."
Vichřice pokrčila rameny a vešla do útulného, prostorného válečnického doupěte, pěkně prohřátého.
Našla si chladný mech, který nezapáchal žádným válečníkem, a ustlala si tam.
Fialka odešla až na konec válečnického doupěte a vybrala si jednu volnou mechovou postýlku.
Když se v ní uvelebila, všimla si, že Vichřice už spí.
Tak si položila hlavu na tlapky a zavřela oči.
Za chvíli už spala klidným, nerušeným spánkem.