Tajemství Hada a Orla (VKook - BTS; Hogwarts)

73. I love you 💗

"Ještě se neprobudil?" položil Min otázku, na kterou jsme všichni znali odpověď. Záporně jsem zakýval hlavou a pohlédl na jeho uvolněnou tvář, kterou ve spánku vždy mívá. Potřebuje nabrat síly, ale trochu mě tím i děsí. Snad se probere co nejdříve.

"Říkal Kratiknot ještě něco důležitého?" optal jsem se, ale vlastně mě to moc nezajímalo. Dostal jsem zápornou odpověď. Profesor pouze vyjádřil radost nad tím, že se neúčastníme toho šílenství. Dál jsme si povídali, zatímco jsem jedl obloženou housku. Měl jsem docela hlad. Včera nám byla poslána večeře, která by se tak ani neměla nazývat. Skoro vůbec jsem se nenajedl. Proto jsem teď s chutí jedl už druhou housku a zapíjel to pomerančovou šťávou.

"Kooku, podívej se," řekla zničehonic Mina a lehce rukou ukázala na mou postel. Otočil jsem hlavou a rozzářily se mi oči. Taehyungova hlava byla otočena na druhou stranu, směrem ke mně. V tu chvíli dokonce zkřivil obočí a nahlas povzdechl. Došlo mi, že se probouzí. Uvnitř jsem křičel radostí, jakmile pootevřel oči, které ale vzápětí rychle zavřel kvůli světlu, kterého ho oslepovalo. Na třetí pokus je otevřel úplně a dlaní si je promnul.

"K-Kookie," zachraptěl svým hlubokým hlasem. Málem se mi nahrnuly do očí slzy, jak jsem byl rád, že slyším jeho hlas.

"Taehyungie, jak se cítíš?" mluvil jsem potichu, jeho uši byly ještě citlivé. Naklonil jsem se k němu blíž a pohladil ho po tváři. S námahou se zapřel a zvedl se. Musel jsem mu dělat oporu, protože jeho tělo bylo stále slabé. Natáhl jsem se pro lahvičku na nočním stolku, kde se nacházel léčivý lektvar. Jakmile jsem se otočil, uviděl jsem Taehyunga, který zaraženě a zmateně hledí na mé přátele, kteří mu dost podobný pohled opětovali. Následně se začal rozhlížet kolem sebe a zorničky se mu zúžili, když si uvědomil, že tohle rozhodně není ošetřovna ani jeho pokoj.

"Vítej v havraspárské koleji, Tae," řekl jsem s úsměvem a chytil ho za dlaň.

"J-Jak jsem-"

"Yoongi tě včera přinesl. Omdlel si jakmile si překročil práh našich dveří," obeznámil jsem ho a palcem mu přejížděl po hřbetu ruky. Jsem sebe jsem tím ujišťoval, že je vzhůru a v pořádku. Navíc jsem měl nutkání ho obejmout, což si nejsem jist, jestli by v tuhle chvíli uvítal.

"Pamatuji si na to množství schodů," zašeptal s pohledem upřeným do nejstaršího v místnosti. Z jejich pohledu jsem nebyl schopen nic vyčíst. Následně se podíval na své předloktí, na kterém se nacházely již zahojené jizvy.

"Mina s Jisoo uvařili léčivý lektvar. Měl by si ho dopít," podal jsem mu ho nechávajíc druhou ruku položenou na jeho přikrytých nohách.

"My asi půjdeme. Kooku, ve dvanáct je oběd," připomněla mi Jisoo a ostatní popostrčila, aby opustili místnost. Usmál jsem se na ní a přikývl. Jakmile se zavřeli dveře. Zvedl jsem se ze židle a posadil se na kraj postele tak, abych byl naproti němu.

"Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bál," vyhrkl jsem. Tae se napil lektvaru a mírně zkřivil tvář. Pravděpodobně to nebude moc dobré. Lahvičku jsem si od něho převzal a vrátil ji na noční stolek.

"Říkal jsi mou minulost," neptal se, prostě to oznámil. Mírně jsem ztuhl a sklopil pohled. Doufal jsem, že to přijde až za nějakou dobu, ne pár minut po jeho probuzení. Nepoužil ale naštvaný tón hlasu. Stále zněl poměrně unaveně.

"Ano Tae. Potřeboval jsem je dostat na naši stranu. Už jsem nemohl poslouchat, jak tě pomlouvají a přisuzují ti nepravdivé činy. Nevydržel jsem to. Snažil jsem je přesvědčit i bez toho, ale moc mi nevěřili. Věř mi, že nerad jsem se k tomu uchýlil. Byl jsem opravdu stručný a především jim vyvrátil jejich tvrzení. Vím, že to ode mě nebylo správně. Odpusť mi to, ale díky tomu jsi teď tady. Celá havraspárská kolej ví, že si tady. Jsou ochotni ti poskytnout úkryt, než se situace uklidní," povzbudivě jsem se usmál a chytl ho za obě dlaně. Pohlédl jsem mu do očí, které mi připadaly tak krásné.