Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
"Doufám, že i ti mudlové mají nějaké zkoušky," zabrblal Hyunjin, zatímco naštvaně listoval učebnicí Bylinkářství. Divím se, že ještě nějakou stránku nevytrhl. To Minho vedle něj se zdál naprosto klidný.
"Určitě mají něco takového, jen se to nebude týkat kouzel," odpověděl svému nejlepšímu kamarádovi, aniž by se na něj podíval.
"Když už jsme u toho, víte co jsem zjistil?" vyhrkl najednou Hyunjin a dramaticky bouchnul do stolu, snad jako by se snažil na sebe přitáhnout. Zvedl jsem zrak od knihy, natáhl se pro svůj hrníček s čajem a skepticky na blonďáka pohlédl.
"Představte si, že ta mrzimorka, po které Jun tak letěl, je mudlovská šmejdka. Se nedivím, že hned dal od ní ruce pryč," předal nám jeden z mnoha drbů, které měl. Nakrčil jsem nos, když jsem si uvědomil, že ne všichni studenti jsou kouzelnické krve jako my. A tihle lidé mě nenávidí, pomlouvají a nepřejí si nic jiného než moji smrt. Jsou stejní jako mudlové... stejní jako ti, co jsem zabil...
"Taehyungu pozor!" vykřikla Jennie, což mě přivedlo do reality. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe, al pohled mi spočinul na Jennie(ině) klíně.
"Děláš si že mě srandu? Alespoň omluvit by ses mohl! Podej mi hůlku," praskla naštvaně a na natáhla ke mně ruku, abych ji předal svou hůlku. Narozdíl ode mě ji u sebe nenosí. Neochotně jsem ji jí podal a s omluvou pozoroval, jak čajový flek mizí z její sukně. Naštvaně se na mě podívala, uvelebila se na pohovce a vrátila se k četbě své knihy. Protočil jsem očima a též se vrátil k předchozí činnosti.
Nebavilo mě to. Je konec března a oni už řeší závěrečné zkoušky. Melou o tom celý týden, až mě z toho začíná bolet hlava. Navíc mě za necelou půl hodinu čeká test z Obrany, a jelikož se mi kvůli nim učení zprotivilo, vykašlal jsem se na nějakou přípravu. Vím, že to není moc zodpovědné, ale co už. Tenhle rok na moc věcech nezáleží.
Zavřel jsem na pár sekund oči a vydechl přebytečný vzduch. Jsem rád, že se tento týden blíží ke konci. Opravdu mám pocit, že mi každou chvílí praskne hlava. Snažil jsem se uvolnit, na nic nemyslet, ale nedokázal jsem to. Přemýšlel jsem o tom, že bych se sešel z Jungkookem, ale nějak z toho sešlo. Celý týden se mi zdál dost napjatý. Přisuzuji to všem těm testům. Nemluvili jsme spolu od té schůzky. Ani nevím, jak to dopadlo, ale pohledy jeho přátel mi nepřipadali moc vřelé.
"Kam jdeš Jen?" zeptal se Minho, načež jsem zvedl pohled od knížky a přesunul ji na dívku stojící kousek od východu ze společenské místnosti. Popravdě jsem jen do knížky zíral. Ani nevím, co se na těch stránkách psalo.
"Potřebuji si něco zařídit. Taehyungu, nezapomeň na hodinu!" napomenula mě a otočila se na svém podpatku. Předpokládám, že je stále naštvaná, ale opravdu nebyl můj záměr ji ušpinit sukni. Protočil jsem očima, což poslední dobou dělám až nezdravě často, a zvedl se z křesla. V pokoji jsem pohlédl na hodiny, které už opět fungovaly, a i přes fakt, že mi odpolední hodina začínala až za 15 minut, tak jsem si vzal své věci a opustil zmijozelskou kolej.
