Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ops! Esta imagem não segue as nossas directrizes de conteúdo. Para continuares a publicar, por favor, remova-a ou carrega uma imagem diferente.
"Děkuji za odevzdání vašich prací. Všechny je projdu a do příštího týdne vám přinesu zpětnou vazbu. Doufám, že budu mile překvapena. Teď si otevřete učebnici na straně 124," vyslovila pokyn profesorka McGonagallová, načež se učebnou ozvalo šustění stránek. Doufám, že se paní profesorce naše práce bude líbit. Je pravda, že je trochu uspěchaná, protože jsme poslední pasáže dopisovali včera odpoledne, ale nemyslím si, že by to šlo nějak výrazně poznat. Ohlédl jsem se za sebe a na malou chvíli se setkal s jeho pohledem. Musel jsem se usmát při vzpomínce na poslední dny. Nemohl jsem ale přemýšlet dlouho, protože profesorka vysvětlovala novou látku, což bych nerad zameškal. Proto jsem se otočil čelem k tabuli a též uchopil brko a namočil ho do inkoustu.
Hodina se táhla a byl jsem opravdu rád, když nás McGonagallová pustila. Sbalil jsem si svoje věci a mířil do Velké síně na oběd. Ne že bych měl nějaký převeliký hlad, ale následně mě čekala Péče o kouzelné tvory, což bude zas něco, protože Hagrid mluví jen a pouze svých nových broucích, které si přivezl, Merlin ví, odkud. Chápu, že je nadšený, ale už o tom básní druhým týdnem. tak alespoň doufám, že nám tu havěť nebude strkat do obličeje. Posadil jsem se k havraspárskému stolu, kde se za chvíli ke mně přidala Mina a Yoongi. Krátce jsem přes místnost zamával svým mrzimorským přátelům, kteří na mě mávali, jak kdyby jsme se nevídali skoro každý den. Musel jsem se nad jejich radostí zasmát.
"Nemohu uvěřit tomu, že už je březen. Mám pocit, jako kdyby to bylo včera, kde začal nový rok," řekla trochu smutně Mina a pustila se stejně jako já do jídla. Má pravdu, utíká to strašně rychle. Nejsem si jist, jestli to tak bylo vždy, nebo mi to tak připadá pouze v Bradavicích.
"Ani mi to nepřipomínej," museli jsme se Yoongimu zasmát, což od nás samozřejmě nebylo moc hezké, ale je vtipné vidět jindy rozvážného a klidného Yoongiho, jak se vzteká nad učením. Držím mu ale všechny palce, aby zkoušky OVCE udělal na výbornou. Ještě jsem nepřemýšlel nad tím, co bude příští rok, jak to bude vypadat bez něj a Jisoo. Radši nad tím moc uvažovat nechci, akorát mě to rozesmutní.
"Upřímně jsem ráda, že tento rok máme klid," oddychla si blonďatá dívka a napila se své dýňové šťávy. Hned jsem přikývl. Dál jsme pokračovali v obyčejné konverzaci náctiletých, při které jsem měl úsměv na tváři. Ten ale rychle poklesl, když jsem uviděl Taehyunga, který se naštvaně zvedl od stolu, příbor zařinčel o talíř a vydal se z velké síně pryč. Hned jsem pohlédl na jeho přátele, vzápětí se však ze svého místa zvedla Primuska s poměrně naštvaným výrazem. Sám jsem se přistihl u toho, jak se mračím.
"Co se děje, Kooku?" zeptal se mě Yoongi a ohlédl se za sebe.
"To právě že nevím," řekl jsem a oba jsme pozorovali tentokrát naštvaně odcházející Jennie. Na původním místě už zůstali jen dva chlapci, přičemž prefekt vypadal lehce podrážděně a zoufale zároveň, zatímco blonďák s delšími vlasy horlivě něco šeptal dívce po svém boku.
"Mám takový dojem, že nám to do večera dvojčata zjistí," promluvil jízlivě Yoongi s pohledem zabodnutým do mým spolubydlících, kteří natahovali krky, snad jako by měli na tu dálku uslyšet, co ten blonďák, pokud se nemýlím jménem Hyunjin, šeptá. Pouze jsem se ušklíbl a pokračoval v jídle. v tom má Yoongi pravdu.
Čas se ale začal krátit, proto jsem se s Yoongim rozloučil a společně s Minou jsme se vydali na školní pozemky, kde se Péče o kouzelné tvory odehrává. Ne že bych překypoval nadšením, ale vzduch voněl deštěm, což se mi líbilo. Hlavní je, že se nebudeme učit v dešti, což by Hagridovi bylo podobné. Poslední dobou často prší, ale co bychom mohli od března čekat. Doufám ale, že se postupně vyjasní a vše začne růst a kvést. Došli jsme až k Hagridově boudě, kde výuka probíhá. Byli jsme trochu zaskočeni, když jsme našli našeho profesora, jak pobíhá kolem své boudy.
"Neviděl jste někdo moje Zoraptery? Chudinky, už několik hodin nejedly!"
"Cože?" vyslovil jsem nechápavě, zatímco hleděl na pobíhajícího poloobra.
"To jsou ty jeho brouci," dodala šeptem Mina. To mě mohlo hned napadnout. A tak byla náplň hodiny jasná. Místo toho, abychom se učili něco prospěšného, tak jsme prohledávali nejrůznější kameny a kmeny stromů, ale onu havěť jsme nenašli. Nakonec nás Hagrid donutil se hrabat v jeho záhoncích, což už i na mě bylo moc. Práce se nebojím, ale ve vodou nasáklé půdě se mi holýma rukama hrabat nechtělo. A rozhodně jsem nebyl jediný. Náš profesor vypadal, jak kdyby někdo dítěti sebral nejoblíbenější hračku.
"Nebojte se pane profesore, určitě nezaběhly nikam daleko," snažila se ho utěšit a rozveselit zároveň Rosé, která byla jedna z mála, které to skutečně bylo líto. Nebo to alespoň dobře hrála. Hagrid nás po pár svých vzlycích předčasně pustil, takže jsme se s radostí vydali zpátky do hradu. Nemohl jsem skrýt úsměv. Představoval jsem si, jak se natáhnu ve společenské místnosti a odpočinu si, zatímco se budu vysmívat Yoongimu, Jisoo a Seungminovi, kterým se pomalu ale jistě blíží důležité zkoušky.
"Půjdu do knihovny, uvidíme se na koleji," usmála se na mě blonďatá dívka, když zamířila jiným směrem než já. Mávl jsem na ní a blížil se k pohyblivým schodům, které tedy moc v lásce nemám. Než jsem však stihl stoupnout na první schod, všiml jsem si Taehyunga, který je poměrně rychle scházel, aniž by se díval před sebe. Netrvalo to moc dlouho a málem jsme se srazili, ale stihl jsem dát před sebe své ruce, do kterých narazil a konečně zvedl zrak od země.
"Opatrně," upozornil jsem ho s úsměvem na tváři. Ta jeho ale byla ztuhlá a na první pohled ledová.
"Všechno v pořádku, Tae?" zeptal jsem se starostlivě. Zdál se mi napjatý a trochu i vyčerpaný. Byl mi celkem jedno, že se nacházíme uprostřed schodů, kde nás každý může vidět.
"Nic, co by mělo být v tvém zájmu, Jungkooku," zvykl jsem si na tento typ jeho odpovědí a vím, že to tak ve skutečnosti nemyslí. Spíše neví, jak stejnou věc říct jinak, mileji. Když jsme sami a je uvolněný, daří se mu to o dost líp.
Chtěl jsem něco říct, už jsem i otvíral pusu, když vtom se ozvala dunivá rána, která nás oba donutila zvednout zrak. Nechápavě jsme se po sobě podívali a aniž bychom něco řekli, tak jsme se vydali schody nahoru do patra, odkud se rána ozvala. Nebyli jsme jediní, takže ani si nikdo nevšiml, že jdeme s Taehyungem vlastně spolu. Zastavili jsme se kvůli hloučku studentů, přes které jsme nemohli projít dál.
"Co se stalo? Co se d-" zarazil jsem se uprostřed otázky a šokovaně hleděl před sebe, když se konečně trochu uvolnilo místo. Stejně jako ostatní přítomní jsem v šoku hleděl na kusy kamenů, které ještě před chvílí tvořili jednu ze zdí hradu. všem se nám naskytl pohled do učebny, která se hned vedle chodby nacházela a do které v tuhle chvíli bylo vidět. Nechápal jsem to. Tenhle hrad tady stojí po celá staletí, ba i tisíciletí! Chtěl jsem se otočit na Taehyunga, ale již vedle mě nestál. Byl jsem opravdu zmatený.
Postupně jsme přiběhli i všichni členové profesorského sboru včetně ředitele. McGonagallová nás rychle začala rozhánět, takže jsme se museli odebrat do svých pokojů. Šel jsem stále v šoku, když jsem narazil na své nejstarší kamarády.
"Kooku, co se stalo?" zeptal se mě zmateně Yoongi, který držel učebnici na hodinu Dějin, na kterou s Jisoo určitě mířili.
"J-Já vlastně ani nevím. Prostě... spadla zeď," odpověděl jsem jim zoufalým tónem hlasu.
"Jak jako spadla zeď?!" zatvářila se vyděšeně a nechápavě zároveň Jisoo.
