Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Seděl jsem ve svém pokoji a poklepával prstem o povrch stolu. Pozoroval jsem řasy z okna, které se pomalu pohybovaly ze strany na strany. Snažil jsem se nějak zabavit. Všichni měli výuku, zatímco já měl volno. Nestěžuji si, že mám spoustu volného času, zapsal jsem si minimum předmětů. Jenže jsem si zvykl na přítomnost ostatních. Probděl jsem další noc, měl jsem totiž noční můru. Nemohl jsem se zbavit toho nepříjemného pocitu. Od famfrpálového turnaje, kdy jsem s Jungkookem strávil noc, jsem neměl žádnou noční můru. Ani když spadla čtvrtá zeď, se žádná nedostavila, což mě i docela překvapilo. Tak proč teď? Nechápu její smysl. Byla to jedna z mnoha mých vzpomínek.
(Vzpomínka)
"Pan Kim by měl něco sníst," řekl starostlivě skřítek. Ležel jsem na posteli a tupě zíral do stropu. Nejedl jsem už několik dní, sotva se zvedl.
"Pan Kim by se měl o sebe lépe starat," promluvil opět zvedajíc ze země střepy rozbité vázy. Prohlédl si je a všiml si červených kapek na jejich okrajích.
"Pan Kim si zase ubližoval. Měl by-"
"Nic nemusím! Zmiz už!" zařval jsem. Skřítek mi už lezl krkem. Neustále něco žvanil a poučoval mě. Na nic z toho jsem neměl náladu.
"Pan Kim se zanedbává. Co by na to řekla paní?" štvalo mě, jak mě oslovuje. Pokaždé jsem si vybavil svého otce, po kterém jsem toto hrozné příjmení zdědil. Navždy mi bude připomínat, že patřím k němu. Prudce jsem se zvedl z postele a opustil pokoj. Chtěl jsem vypadnout, nejlépe se někam ztratit. Uvnitř vily jsem měl pocit, že se dusím. Pokaždé když jsem ale sešel schody, nalezl jsem další patro. Nezáleželo, kolikrát jsem je sešel, nikdy jsem nenalezl konec. Utíkal jsem chodbou, ale byla nekonečná. Pokusil jsem se otevřít okna, ale nešlo to. Čím déle jsem se snažil najít cestu ven, tím temnější se chodby stávaly. Cítil jsem úzkost a paniku. Snažil jsem se najít skřítky, ale na ani jednoho jsem nenatrefil. Jako by stěny pohltily moje volání o pomoc. Už jsem neměl sílu dál hledat...
(Konec vzpomínky)
Zatnul jsem ruku v pěst. Dráždilo mě, že jsem nedokázal najít smysl. V tuhle chvíli bych ocenil něčí přítomnost. Nejlépe Jungkooka, který by se na mě přítisk a drbal mě ve vlasech, ale i ostatní by stačili. Nechtěl jsem se cítit sám. Odtrhl jsem zrak od okna a upřel ho na hodiny. Měl bych už vyrazit, abych stihl včas dojít na hodinu. Bude tam Jungkook, mohlo by mi být lépe. S tou myšlenkou jsem se zvedl ze židle a přehodil si tašku přes rameno. Neochotně jsem opustil pokoj zmijozelskou kolej.
"No koukejte, už jde," promluvil výsměšně muž na jednom obrazu. Ignoroval jsem jeho i ostatní. Oni jsou poslední, na koho mám zrovna náladu. Vyšel jsem z podzemí a rozhlédl se. Měl jsem chuť se otočit a vrátit se zpět. Škola plná imbecilů. Zhluboka jsem se nadechl a se svým obvyklým výrazem se rozešel směrem k pohyblivým schodům. Potřeboval jsem se dostat do 7. patra na hodinu Obrany. Možná bych se mohl zašít v Komnatě nejvyšší potřeby, ale...
