Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Taehyungshii, proč jsi zalezlý v pokoji, když můžeme jít do Prasinek?" objevila se mezi dveřmi Jennie. Na sobě měla svůj oblíbený černý kabát a vysoké kozačky na podpatku, v ruce držela zelenou stříbrnou šálu.
„Nemám náladu, Jen," odpověděl jsem nezvedajíc pohled od knihy.
„Od toho zápasu jsi nějaký plachý. Přece jsme vyhráli a ty jsi chytil Zlatonku. Venku je krásně a blíží se Vánoce," otravovala mě dál a posadila se na kraj mé postele.
„Moc dobře víš, že nic takového neslavím," nikdy jsem v tom neviděl smysl. Balit věci do barevného papíru, a pak je roztrhat pod stromem, perfektní! Všichni furt melou, jak je to skvělé, že se máme mít rádi a trávit čas s rodinou. Jak ubohé.
„Ale no tak! Přestaň furt všude hledat jen ty špatné věci a zkus se zaměřit na ty hezké, že ano Hyunjinie?" oslovila hned procházejícího chlapce. Jakmile se začne blížit tahle směšná doba, Jennie začne být neskutečně otravná. To je zdrobnělina sem a zdrobnělina tam, neustále ty stejné kecy.
„Zase to bojkotuje?" zeptal se Hyunjin a opřel se o rám dveří. Naštvaně jsem ho probodl pohledem.
„Vánoce jsou směšná připomínka toho, že na mě všichni serou."
„To není pravda, Taehyungshii! Máš nás," čekal jsem, že se hned ozve.
„Jasně. Jen mi připomeňte, kde o ten 'úžasný' den budete, hm?" zeptal jsem se uštěpačně. Najednou mlčeli. Odfrkl jsem si a zakroutil hlavou. Samozřejmě že všichni pojedou domů za svými rodinami. Jennie jede s rodiči na Nový Zéland, Hyunjin a Minho do svého rodného města, Gimpu, a Irene se vrací do Daegu. Budu tady zas a opět sám a oni to moc dobře vědí, přesto stále opakují ty stejný sračky.
„Tae, záleží nám na tobě a ty to víš. Pojď prosím s námi do Prasinek. Ne protože se blíží Vánoce, ale protože je venku krásně a ty taky potřebuješ čerstvý vzduch," udělala na mě psí oči.
„Prosím!" přidal se k ní u Hyunjin. Protočil jsem očima, protože mi došlo, že nemá cenu vzdorovat. Ti dva by se odsud nehnuli a mě by z nich ruply nervy. Zaklapl jsem knihu a s otráveným povzdechem se zvedl a otevřel skříň. Vyndal jsem kabát a bez jediného slova či pohledu jsem vyšel z pokoje ven. Ignoroval jsem jejich volání, že ještě čekáme na Minha, prostě jsem šel. K mému neštěstí mě rychle doběhli. Minho sice trochu nadával, ale jinak jsme šli dál. Venku bylo až nechutně moc bílo. Nezastavil jsem se, abych obdivoval tu krásu, nezajímala mě. Najednou jsem ale ucítil jemnou ránu do ramene. Ohlédl jsem se a uviděl skupinku malých Mrzimorů, kteří tají dech a s hrůzou mě sledují. Podíval jsem se na své rameno a rukou vyčistil kabát od sněhu.
Slyšel jsem, jak jim Jennie něco říká, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Na každého jsem se upřeně podíval a pokračoval v cestě. Jsem si jistý, že teď budou mít pár nocí noční můry. Zaslouží si to, spratci jedni. Prošli jsme bránou a čekalo nás tak 5 minut chůze. Byl jsem nucen poslouchat jejich konverzaci, která se podle mě točila okolo ničeho. Musel jsem ale uznat, že jsem se venku cítil o mnoho lépe než zavřený uvnitř pokoje. Uklidňovalo mě poslouchat křupání sněhu. Dokonce mi nevadilo dýchat studený vzduch, příjemně chladil. Konečně jsme se do těch Prasinek dostali. Myslel jsem, že tam ani nedojdeme, protože šli strašně pomalu. Já sám mám ve zvyku chodit rychle.
