Tajemství Hada a Orla (VKook - BTS; Hogwarts)

26. What the fuck do you want from me?! 🟣

„Řekl ti...?" vybízela mě, abych svoji větu dokončil

„Řekl, že mě rád vidí," zašeptal jsem, až se Jisoo ke mně musela nahnout. Všiml jsem si, jak se po nás pár studentů dívá a Merlin ví, co si říkají. Teď jsem ještě vytvořil základ pro fámu, že s Jisoo něco mám. Někteří prostě nedokážou pochopit, že i kluk s holkou můžou být kamarádi. Ona si ale ostatních nevšímala a svoji pozornost věnovala jen mně. Detailně si prohlédla můj obličej. Měl jsem pomalu pocit, že mě skenuje.

„A to tě rozhodilo?" zeptala se, aby si vše ujasnila.

„Samozřejmě! Kolikrát ti někdo jako on řekl, že tě rád vidí?" zeptal jsem se nabručeně a již mluvil normálním hlasem.

„Je pravda, že je to trochu ulítlí, ale Famfrpál dělá divy. Proč si ale stále naštvaný?" nechápavě jsem se na ni podíval. Copak to není jasné?

„Vždyť jsem se nechal obelstít! Vodil mě za nos, šokoval mě a když měl moji plnou pozornost a zmatenost zároveň, využil toho a chytil Zlatonku. Byla to předem naplánovaná hra! A já blbec na ni skočil," řekl jsem podrážděně, ale už ne tak hlasitě. Měl jsem chuť řvát. Cítím pocit zrady. Byl jsem prostě šťastný, že se mnou normálně mluví, a že se dokonce usmívá. Ještě teď, když na to pomyslím, nepříjemně mě píchá v hrudi.

„Jungkooku, třeba v tom hledáš něco, co tam ve skutečnosti není," promluvila a já trhavým pohybem zvedl zrak od podlahy..

„A co by to podle tebe mělo znamenat? Že se ráno vzbudil a řekl si: Jé, já budu dneska vlastně hodný, budu se usmívat a povídat si s někým, komu se již přes dva týdny úspěšně vyhýbám. Hurá!" v životě jsem nemluvil více ironicky. Nemůžu uvěřit, že to zpochybňuje. Vždyť je to jasné jako měsíc na noční obloze. I když i ten na jednu noc dokáže zmizet.

„Měl by ses na to podívat i z jiného úhlu pohledu. Snažíš si vsugerovat, že tě obelstil, ale pravda může být-"

„Přestaňte mě už všichni poučovat, utěšovat a povzbuzovat. Nebaví mě to!" zvýšil jsem hlas a zvedl se z křesla. Společenská místnost se trochu utišila a cítil jsem, že se na mě dost lidí dívá. Naštvaně jsem položil skleničku na stůl, div se nerozbila. Prošel jsem dřevěnými dveřmi s klepadlem ve tvaru orla a vydal se vstříc hradu. Chtěl jsem odtamtud uniknout. Šel jsem tam, kam mě nohy vedly. Nijak jsem nepřemýšlel, prostě šel.

Zastavil jsem se až v 2. patře. Už mě nebavilo chodit, hlavně jsem neměl žádný cíl. Povzdechl jsem si a posadil se na dřevěnou lavičku stojící podél zdi. Opřel jsem se o studenou zeď a hleděl na prázdný obraz před sebou. Jeho majitel, či majitelka, nejspíše byl na návštěvě v jiném obrazu. Prohlížel jsem si krajinu, když jsem sebou trhnul kvůli náhodnému zvuku. Znělo to jako řinčení brnění. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale všechna brnění byla na svém místě. Pak se to ale ozvalo znovu. Zvedl jsem se a vydal se chodbou, abych zjistil, odkud ten zvuk vychází. Zašel jsem za roh a zůstal stát, jako bych pohlédl do očí baziliškovi. Na chodbě se povalovalo brnění a přesně na jejím opačném konci byl malý bílý tygřík, který se mu ladně vyhýbal. Najednou se ohlédl mým směrem a naše oči se setkaly. Modrými duhovkami problikla hnědá barva, než se dal tygřík na útěk.

Ani vteřinu jsem nepřemýšlel a rozeběhl se směrem za ním. Přehopkal jsem přes brnění, ale přesto jsem do něho omylem kopl. Chodbou se ozvalo zařinčení a mě rozbolely prsty na pravé noze. Avšak mě to nezastavilo a běžel jsem, co mi síly stačily. Pohyblivé schody mi projednou vyhověly a nechaly mě normálně přeběhnout do 3. patra. Nečekal bych, že bude mládě tak rychlé, a že mu schody nebudou dělat problém. Ale co tu dělá uprostřed hradu tygr?! Že já už jsem opilý a mám halucinace? Na chvíli jsem ho ztratil z dohledu, ale pak jsem uviděl zavírající se dveře od jedné z učeben. Než se stihly zavřít, stihl jsem tam vložit nohu a proklouznout dovnitř. Po tygříkovi nebyly ani stopy. Místo toho jsem hleděl do týlu chlapci s havraními vlasy.