Tajemství Hada a Orla (VKook - BTS; Hogwarts)

25. Slytherin doesn't play fair! 🟣

Vznášel se opravdu vysoko nad hřištěm. Odtamtud přeci nemůže najít Zlatonku! Moc dobře vím, jak tam fouká, ale on se ani nehnul. Vypadal soustředěně a jeho oči putovaly po hřišti, dokud jsme se pohledy nestřetli. Byl to pronikavý pohled, nedokázal jsem se odtrhnout. Jako by se mi díval až do hlavy. V jeho očích na chvíli něco probliklo, nějaká emoce, dokud na něho nezařval jeho kapitán. Neslyšel jsem, co mu říkal, ale odhaduji, že se to bude týkat Zlaté. A v tu chvíli jsem si uvědomil, od čeho tu jsem. Panicky jsem se rozhlédl kolem sebe a rozletěl se přímo doprostřed dění. Vyhýbal jsem se hráčům a Potloukům, ale bylo to opravdu náročné.

„Další body pro Zmijozel," zahlásil Kun. Nafouknul jsem tváře tak, jak to vždy dělám, když jsem naštvaný či podrážděný. Nebo pod tlakem, jako v tomhle případě. Když jsem se podíval před sebe, viděl jsem jen zvětšující se Potlouk. Trhl jsem násadou od koštěte směrem k zemi a cítil jsem, jak se mi Potlouk otřel o záda. Horší ale bylo, že jsem mířil kolmo k zemi a nabíral na rychlosti. Sotva jsem to stihl srovnat, už jsem se málem viděl rozpláclý na trávníku. To bych nerad.

„Procvičuješ natrénovaná čísla?" ozvalo se kousek nade mnou. Zvedl jsem hlavu a lekl se, když jsem zjistil, že nade mnou letí Taehyung, který byl ještě k tomu vzhůru nohama, tím pádem pevně svíral násadu jak rukama, tak i nohama. Byl jen metr nade mnou.

„Prosím?" vypadlo ze mě, protože jsem byl zaskočen hned několika fakty. Zaprvé, jak se tady kurva vzal a proč letí nade mnou vzhůru nohama? A za druhé, co to říkal? Viděl jsem jen, jak se ušklíbl a konečně se vrátil do normální létací polohy. Předehnal mě a slétl trochu níž, takže jsme byli ve stejné výšce a on mi blokoval cestu. Vypadalo to, že ho následuji, což jsem nemohl dopustit. Pomocí back flipu jsem změnil směr, ale letěl přímo na druhou stranu hřiště.

„Yuri se blíží k brankovišti a střílí - Jun ale Camrál chytil a teď vyráží Haechan k havraspárskému území, ale cestu mu zablokovaly střelkyně. Ne moc ale na dlouho, protože se Chaeyoung a Dahyun postaraly o jejich rozprchnutí potom, co na ně poslaly oba Potlouky. Ty holky se nezdají, ale jsou to neřízené střely. Camrál má v rukou Hwang Hyunjin - princ zmijozelské koleje - pomocí piruety se dostává až k brankovišti a střelu proměňuje v gól! 50:20 pro Zmijozel!"

Tak jo, začíná přituhovat. Zmijozel vede o 30 bodů, což ještě není moc, ale z pohledu Wendy je to fatální chyba. Něco se zalesklo nad tribunou mrzimorkých, takže jsem to musel prozkoumat. Čím blíže jsem byl, tím jasnější obrys jsem viděl. Krásně si tam poletovala ze strany na stranu. Usmál jsem se pro sebe, protože kvůli žluté barvě Mrzimoru byla špatně vidět.

„Hyunjin ztrácí míč a získává ho Sooyoung, která ho podlétá a - Viděli jste to, dámy a pánové?! Havraspárský chytač Jungkook byl zasažen Potloukem, když si to mířil, Merlin ví proč, k mrzimorské tribuně. Vypadá to na dobře mířenou střelu od Chaeyoung. Wendy kontroluje, že je vše v pořádku, zatímco Sooyoung kvůli nepozornosti ztrácí míč, který získává Yuta. Využívá zmatku na hřišti a rychlostí Kulového blesku se blíží k brankovišti - Havraspár, dávejte pozor! Jungkook není tintítko a zvládne to. Yuta nahrává Hyunjinovi, který skóruje! 60:30 pro Zmijozel!"

„Jsi v pořádku?" motala se mi hlava, ale rozeznal jsem hlas kapitánky, který zněl dost starostlivě. Mám pocit, že mi trochu teče krev z nosu. Svět se se mnou točil, ale přesto jsem Wendy ujistil, že jsem v pohodě. Odletěl jsem od ní, abych svá slova potvrdil, ale pravdou bylo, že se mi začalo dělat trochu nevolno. Raději jsem neletěl moc vysoko a rádoby se schoval za jednu z věží tribun. Potřeboval jsem se zhluboka nadechnou a srovnat si vidění.

"Jsi v pořádku?" málem jsem z koštěte spadl, jak jsem se lekl. Pevně jsem se chytl násady a neměl jsem daleko k tomu, abych vykřiknul. Opět jsem se podíval nad sebe. Tentokrát seděl normálně a vznášel se kousek ode mě. Několikrát jsem zamrkal, abych na něj zvládl zaostřit. Ne že bych ho po hlase nepoznal, ale chtěl jsem mít jistotu, že nemám třeba halucinace či vidiny.

„Neměl by ses spíše radovat, než se starat?" zeptal jsem se nazpátky, protože mě to fakt zajímalo. Dva týdny neexistuju a teď, jestli jsem v pořádku? Je nepředvídatelný.

„Dělám to stejné, co ty mně, přesto ti to přijde divné?" nevím, jestli se mi to nezdálo, ale v jeho hlase byla slyšet hravost. Dokonce měl na tváři něco mezi úsměvem a úšklebkem. Má pravdu, dělal jsem to stejné, navzdory tomu mě to ale překvapuje. Neodpověděl jsem mu, protože se rozlétl po obvodu hřiště. Neletěl vůbec rychle. 

„Takhle Zlatonku nechytíš!" zavolal na mě. Hned jsem se rozletěl jeho směrem. Naštěstí se mi už hlava netočila. Tentokrát jsem to byl já, kdo letěl nahoře, ale na ten jeho trik jsem si netroufal.

„Touhle rychlostí ty taky ne!" odpověděl jsem mu.

„To bych netvrdil!" řekl a vzápětí se rozletěl střemhlav k zemi. Nechápal jsem to, přesto ho ale následoval. Prolétali jsme jen pár metrů nad zemí přímo úhlopříčkou na druhou stranu.

„Vidíte to? O co se chytači obou týmu snaží? Já tam tedy Zlatonku nevidím, ale asi jsou příliš daleko. Přísahám ale, že se zrakem nic nemám!" Kunova poznámka mě pobavila. Já taky nevím, o co se tady snažíme. Najednou se zas Taehyung rozletěl kolmo k nebi. Lehce jsem si povzdechl a s nechápavým zakroucením hlavou jsem též nasměroval špičku násady k nebi. Merline, co to dělám? Taehyung vystřelil jako šíp k profesorské věži, což už mi dalo jasný signál, Zlatá! Následoval jsem ho, ale měl tak dva metry náskok. Zlatonka ale byla též rychlá a prchala před ním. Podařilo se mi ho dohnat a předháněli jsme se, kdo bude blíž. V jednu chvíli jsem to byl já, pak zase on, pro změnu já, a pak opět on.

„Dostal jsi můj vzkaz?" zeptal se zničehonic až mě to donutilo malinko zpomalit. Vzápětí jsem ho ale dohnal a rovnou se vyhnul Potlouku stejně jako on. 

„Jak jsi věděl, kde dělám lektvar?" opravdu mě to zajímalo. Když jsem ve čtvrtek otevřel skříňku a všiml si jeho úhledného písma, absolutně jsem nevěděl, co mám dělat. Několik minut jsem jen civěl na ten kus pergamenu.

„Mám svá tajemství," ušklíbl se a natáhl ruku ke Zlatonce. Jeho čin jsem zopakoval. Naše ruce byly od sebe jen pár centimetrů.

„A jak si se dozvěděl, že jsem se chtěl omluvit?" musel jsem zakřičet, aby mě přes ten vítr slyšel, ač jsme byli přímo u sebe. Radši ani nechci hádat, jakou rychlostí se právě řítíme. Vše kolem mě je rozmazané a řídím se jen podle toho jak letí Zlatá a on.

„To je další z nich. Pravdou ale je, že ničeho nelituji... dost jsem přemýšlel... a... rád.. t... dím,"

„Cože si říkal?" poslední slova jsem mu vůbec nerozuměl.

„Že tě rád vidím!" řekl a na malou chvíli se na mě podíval. Šokovaně jsem otevřel pusu a mé tělo se při navázání očního kontaktu uvolnilo natolik, že jsem zpomalil. Odtrhl ode mě pohled a v tu chvíli máchl rukou a čapl Zlatonku. Uvědomil jsem si to, až když jsem slyšel křik a jásot studentů.

Slétl k zemi s vítězným úsměvem, který ale hned zmizel pod chladnou masku, když Zlatonku předával madam Hoochové. Zmijozelští k němu přilétli a slovně mu pogratulovali k úspěchu, jediný červenovlásek k němu přistoupil a poplácal ho po rameni. Od tribun po trávníku běžela Jennie, Primuska a modrovlásek. První zmiňovaná se Taehyungovi pověsila kolem krku. Odvrátil jsem zrak a přistál ke svému družstvu. Cítil jsem se hrozně. Žaludek se mi stahoval a u srdce tak zvláštně píchalo. Cítil jsem se podveden. Oklamal mě! Donutil mě se soustředit na něco jiného a sám pak získal Zlatonku. Měl jsem Wendy brát víc vážně.

Zmijozel nehraje čestně!

... Tajemství Hada a Orla ...

Kapitola prošla korekcí klarush_s