Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
„Řekl jsem ti, že nemáš chodit k jezeru. Nastydneš, anebo se propadneš pod led," řekl jsem vážným tónem. Seděl jsem v křesle naproti krbu, schovaný pod dekou a v ruce třímajíc hrnek s čajem. Jeho veselé oči trochu povadli, proto jsem si od něj kamínek přebral. Poslal jsem ho, aby se šel převléct. Dlaněmi jsem objal hrneček a nechal horkou tekutinu, aby mi zahřála hrdlo. Plameny v krbu tancovaly a dopřávaly mi potřebné teplo. Byl to jediný zdroj tepla v přízemí.
Po chvíli jsem z kamenného schodiště uslyšel kroky. Již převlečený doběhl k mému křeslu. Bez optání se přitiskl k mému tělu. Přikryl jsem nás dekou a nechal ho, aby mi usnul sedíc na klíně s hlavou zabořenou do mého ramene. Pohladil jsem ho po huňatých vlasech a objal ho. Zavřel jsem též oči a opřel se ho jeho hlavu. Vnímal jsem jen teplo z krbu a jeho pomalé oddechování.
(Konec vzpomínky)
„Dost, prosím!" zakřičel jsem. Křečovitě jsem držel oči zavřené, bráníc slzám se dostat ven. Přicházely další a další vzpomínky. Intenzivně jsem vnímal jeho hlas, který jsem slýchával ve snech. Ať jsem se podíval kamkoliv, něco mi ho připomínalo. Jakoby mě pronásledoval jeho duch, který mi nechce dovolit zapomenout.
Tak strašně moc to bolí. Slzy mi již tečou po tváři. Špatně se mi dýchá a mé tělo se začíná třást. Postupně se bratrův hlas přetváří do opileckého křičení otce. Všechno bylo špatně. Tváře mě pálily, jako by to bylo dnes, kdyby mi dal facku. Nejdříve jsem se pokoušel uklidnit, ale nešlo to. Nedokázal jsem zastavit proud svých myšlenek.
Začal jsem dopisy zběsile trhat. To ony jsou důvodem mého utrpění. Když už nebylo co trhat, ze stolu jsem shodil všechny věci. Ze skříně jsem vyhazoval oblečení, peří s polštářů létalo vzduchem stehně jako spoustu dalších věcí. Vše doprovázel můj hysterický pláč a křik. Přes zdi ale slyšet nic nebylo.
„Už stačí! Běžte pryč!" rukama jsem se silně zatáhl za vlasy, jak mám ve zvyku.
Je to tvoje vina. Všechno si způsobil ty. Zklamal si matku a svou kamarádku, které si slíbil, že vše zvládneš a už nebudeš brečet. Zabil jsi svého bratra. Zničil jsi všechno! Lidi kolem tebe jen trpí!
„To není fér! P-Přestaňte... Nic z toho jsem nechtěl! P-Prosím..." hlas mi slábnul stejně jako vidění, které se rozmazávalo a bledlo. Zády jsem byl opřený o postel, kolena jsem si tiskl k hrudi. Hlavu jsem měl položenou na matraci natočenou směrem k oknům, která dělily Zmijozel od Velkého jezera. Slzy mi stékaly po líčkách a vsakovaly se do peřin. V pokoji ale bylo hrobové ticho stejně jako v mé hlavě. Žádné hlasy, žádné vzpomínky ani myšlenky, jen prázdno. Srdce mi rychle tlouklo, ale třes mého těla již ustal. Ležel jsem tu bez energie a v chaosu, který jsem tu opět vytvořil. Zaznamenal jsem, jak se někdo pokusil otevřít dveře. Jsem rád, že vždy zamykám. Teď opravdu nemám náladu s někým mluvit, ani s Jennie. Jediné, co si teď opravdu přeju je, aby to vše přestalo. Přál bych si umřít a mít klid od toho všeho. Obávám se ale, že mě tohle bude doprovázet až do podsvětí.
Oups ! Cette image n'est pas conforme à nos directives de contenu. Afin de continuer la publication, veuillez la retirer ou télécharger une autre image.
