Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
„Mami! Mami, vstávej! Prosím vstávej! M-Mami..." zlomil se mu hlas a podlomily nohy. Propukl v hysterický pláč. Opakoval si, že je to jen zlý sen, nic takového se přece nemohlo stát. Vždyť včera mu dávala pusu na dobrou noc. Starší stále seděl na parapetu okna svého pokoje. Přitáhl si kolena k hrudi a opřel o ně svoji bradu. Slyšel pláč svého mladšího bratra, který ho uvnitř užíral. Nezasloužil si to takhle dozvědět. Měl být jemný a empatický, jak mu řekla matka při svých posledních minutách. Přece jenom si na smrtelné lóži vzpomněla na své syny a zalitovala, že s nimi netrávila tolik času. Ale stejně její poslední myšlenky a obavy se točily ohledně mladšího z nich.
Jak to bez ní zvládne? Kdo ho bude uspávat a vozit mu hračky z nejdražších hračkářství v Soulu? Kdo se o něj postará, když její manžel byl neustále někde v tahu ještě pod vlivem ohnivé whisky? Starší jí musel slíbit, že se o něho postará a bude ho hlídat jako kouzelník svoji hůlku. Proč se ale nezajímala o svého staršího syna, kterému po narození mladšího věnovala čím dál tím méně pozornosti? Jak on to bude zvládat? To jí nestál ani za kousek těch obav?
Staršímu po tváři stekla slza, kterou ihned setřel. Nemůže brečet, musí se přece postarat o svého bratra. Nemůže truchlit, protože musí udržet chod domácnosti. Je to přeci jen dítě a tohle je na něj příliš mnoho povinností a zodpovědnosti. Natáhl se k posteli, ze které si k hrudi přitiskl polštář. Slzy už nezadržoval, ba naopak, nechával je vsakovat do jeho trička. Mladší mezitím vyčerpáním usnul u noh matčiny postele. Když si byl starší jistý, že už ho bratr neuslyší, dal prostor svým vzlykům. Tak moc to bolelo. Proč tu není nikdo, kdo by ho objal a utěšil? Proč je sám? Má tendence vyřvat si hlasivky, aby už nikomu nemusel vysvětlovat, kde jejich matka je.
Vidění se mu rozmazává kvůli slzám a postupně se ho zmocňuje tma. Parapet pod ním mizí a on cítí, jak padá do nicoty pod ním. Nikde nic a nikde nikdo. Jen on a nekonečná černota. Chtěl by křičet o pomoc, ale hrdlo se mu stahuje. Stejně by ho nikdo neslyšel ani by nikdo nepřišel. A tak stále padá rychleji a rychleji, jenže konec je v nedohlednu. Střídá se kolem něj horko a chlad. Ani jedno mu není příjemné. Konečně do něčeho narazí a cítí, jak spadl do příjemné látky. Vymrští se do sedu a teprve teď si Taehyung uvědomuje, že se probral z další noční můry.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„A to bude konec dnešního hodiny. Doufám, že už jste začali procovat na projektu. Máte sice na něj ještě víc jak měsíc, ale ono vám toho volného času začne ubývat. Nenechávejte nic na poslední chvíli," upozornil nás profesor, zatímco jsme si sklízeli věci z lavic. Naštěstí díky Taehyungovi jsme ušetřili spoustu času. Snažím se v textu pokračovat každý večer. Sednu si v pokoji ke stolu a napíšu pár vět. Občas jsem ale unavený, a tak vynechám. Ještě napíšu pár palců a zas mu pergamen vrátím.
Moji pozornost upoutala zmijozelská dívka s hnědo-černými vlasy. Opět obchází učitele. Taehyung týden do hodin chodil, jenže teď je zase v tahu. Abych mu nekřivdil, včera do hodin přišel. Moc tomu nerozumím, co se zase děje?
„Dobrý den, slečno. Myslel jsem si, že už Taehyung do hodin chodí, když jsem ho včera zahlédl na chodbě. No nic, tady máte studijní materiál i na zítra," řekl s úsměvem a dívce podal pár papírů. Ta mu poděkovala poklonou.
„Máte pravdu, pane profesore, včera se všechno zdálo v pořádku. Dnes se ale probudil s vysokou horečkou, proto radši zůstal na pokoji," obeznámila se situací profesora. Pořádně jsem nastražil uši. Myslím si, že na mě zapomněli. Nerad bych na sebe upozornil.
„Horečka? A ví to madam Pomfreyová?" z profesorova hlasu byla znát starost, což mi připadalo hezké.
„Ne, nechce ji zatěžovat a navíc má svůj vlastní způsob, jak se s tím vypořádat. Myslím si, že přes víkend se vyleží a v pondělí ho můžete očekávat na hodině. Na shledanou, pane profesore," ukončila tak konverzaci a vyšla z učebny ven. Profesor odešel též, takže jsem se konečně mohl narovnat. Začaly mě už bolet záda. Vyšel jsem z učebny a mířil k sobě do pokoje. Mohl bych jít na oběd, ale neměl jsem hlad. Radši se teď zaměřím na projekt. Doufám, že se z toho Taehyung vyleží a nebude to nic vážného. Snad ví, co dělá, když nešel za madam Pomfreyovou.
Čas utekl rychle, ale alespoň jsem zase s projektem pohnul. Hodina lektvarů byla stejně nezáživná jako většinou. Taehyung pochopitelně nedorazil, takže za mnou seděla jen jeho kamarádka. Upřímně jsem po skončení měl chuť si lehnout, ale pak jsem si uvědomil, že je dnes famfrpálový trénink. Již můj třetí. Nechtěl jsem, aby na mě ostatní čekali, a tak jsem si věci rychle hodil na pokoj a spěchal na famfrpálové hřiště.
Řekla bych, že Kookova část je dneska o ničem, ale potřebovala jsem kapitolu trochu natáhnout. Popisovat ale trénink se mi nechtělo. Snad další kapitola bude lepší. Ale upřímně jsem si psaní Taeho části nesmírně užívala. Asi jsem divná. Jinak tohle byla poslední zářijová kapitola, protože se s další kapitolou přesuneme do první říjnového dne tohoto bradavického školního roku. *Annie*
