Melancholie /Grey256/

kapitola dvacátá šestá

Po dlouhé cestě jsme byli doma. Teda u Martina.

N: proč mě neodvezeš k našim?
M: protože doma jsi tady

Vzal mi kufr a já šla do bytu.
Otevřela jsem dveře, vrhla se na mě Zuzka. Obejmula mě.
Z: Zlato moje, chyběla jsi mi...tak moc.
N:Ty mně taky
M: Já ti jako nechyběl?
Z: chyběl, ale tak jako Natálka teda ne
M:Tak teďka jsem se urazil
Oba se začli smát. Mně do smíchu nebylo, tak jsem si šla vybalit.

Z: Já na tebe toho nechci moc nabalovat, ale měli bychom začít se školou. Je toho opravdu dost, ale neboj, nic těžkého.
N:Dej mi půl hodiny.
Z: Dobře, jsem v ubývaku
M: tak na co koukneme?
Z: na něco co má půl hodinu, potom se jdu učit s tvou sestrou
M: Děkuju ti
Z:Za co?
M: Že jí pomůžeš
Z:Ona mi taky pomohla

Půl hodina uběhla a já se šla učit.
Učili jsme se s menšími pauzami, tak čtyři hodiny.

N: Já už nemůžu
Z:Pro dnešek stačí... odpočiň si a zítra pokračujeme.

Z pohledu Nika

Zítra jdu domů...prý jsem v pohodě a není důvod mě držet v nemocnici.
Přišel Jakub.
Ku: Zdár
Do: Čau
Ku:Hochu budeš doma hezky odpočívat, se o tebe postarám
Do: ne, hezky začneme dělat songy není čas zahálet
Ku: neser vole
Do: však klid ne, stejně se na práci ani necítím
M: čau ... Tady máte klíčky...my jedeme. Douzdrav se Niku.
Do: ona se nepřišla rozloučit?
M: Nechce tě vidět...vzhledem k pár okolnostem
Do: k jakým okolnostem?
Ku: to je jedno
Do: není
Ku: fakt ,Niku, je
M:Tak čau
Do: Pozdravuj jí prosím

Martin odešel.
Do: Já prostě nevím proč si na ní nepamatuju
Ku:To já taky ne, ale radím ti dobře... vzpomeň si co nejdřív nebo budeš litovat.
Do: podáš mi mobil prosím?
Ku:jo na...na co?
Do: chci jí napsat
Ku:.a co?
Do: že mě to mrzí všechno
Ku: jak myslíš

Z pohledu Naty:

Po mým krásným odpočinku, jsem zapla mobil snad od ráda jsem na něm nebyla. Hned první co mě cvrnklo do očí byla zpráva od Nika...napsal v ní že ho to všechno moc mrzí. Co tím chce říct?  Já už z něj nemůžu. Už nemůžu z ničeho.
Odepsala jsem mu, jak to myslíš? Napsal: No asi jsme spolu neměli zůstat, když si to nepamatuju... nejspíš to byla chyba.
Píchlo mě v tu chvíli tak u srdce, že jsem myslela že prasklo. Začala jsem brečet, za chvilku přiběhl Martin se Zuzkou a snažili se mě uklidnit, moc nechápali co se děje dokud jsem to ze sebe nevykoktala nějakým způsobem.
M:To je blbec to není možný tyvole
Z:Zlato moje nebreč, za to ti nestojí
N: Však s ním mám asi dítě a nemíním být na něj sama.
M: Máš mě, Zuzku, Davida a rodiče
Z: David ho zabije, jestli zjistí, že Naty udělal dítě a nestará se.
N: Ale Nik za to nemůžu, neví o něm třeba ani nečekám žádný dítě.
Objednám se k doktorce a pak se uvidí.
Da: Nazdar rodinko
M:Tyvole nauč se zvonit a nelež sem, jak kdyby to tu bylo tvoje
Da:.co se děje, proč brečíš ségra?
N:To nech být jdu spát je mi blbě
Da: fajn promiň že se ptám

Ty tři šli do obýváku a já šla spát.