Potom co jsem přijela domu, jsem se vydala k rodičům.
Neví co se stalo, abych vůbec měla kde spát tyjo.
Tt:Ahoj Naty, co ty tady?
N: Martin mě vyhodil
Tt: Prosím?
N:No...je doma mamka?
Tt:Jo
N: Já vám to vysvětlím
Mm:Ahoj...co ty tu
Tt:Martin jí vyhodil z bytu
Mm: Cože?
N: Sedněte... vysvětlím to
Tt:Co si provedla?!
N:David mi slíbil, že spolu poletíme do Španělska. Odletěl beze mě. Mezitím se stačil pohádal s Lulu a pak volala Lulu, mně, že už se nechce bavit. Což mě dost rozhodilo a letěla jsem za ní. Martin mě u dveří zastavil a zakázal mi někam letět.
Já mu řekla, že ho nebudu poslouchat... stejně jsem do Španělska letět měla. On mi řekl, že neměla, že si do David schválně vymyslel. Což mě naštvalo ještě víc.
Taky mi řekl, že pokud pojedu...tak ať už se k němu nevracím. Řekla jsem mu na to, že jsem ani neměla v plánu se k němu vracet a odešla jsem.
Tt:A že by ses zeptala svých rodičů?
N:Nese za mě zodpovědnost brácha, když jsem u něj...sami jste to řekli
Mm:Tak si ho měla poslouchat
N: Takže.. můžu tu zůstat?
Tt:No na ulici tě nevyhodíme
Šla jsem do pokoje, vybalila jsem si věci. Vytočila jsem Dominika. Nebral mi to. Říkala jsem si, že zrovna nemá čas nebo něco dělá a nemá mobil u sebe. Nejspíš zavolá dýl, sám.
Dole bouchly dveře. Šla jsem se podívat do chodby. Slyšela jsem jen něco, jako: ,,tady zůstat nemůže, vezmi si jí k sobě."
Co to sakra je? Proč bych tu nemohla být?
A zase:,, Potichu, neřvi tak, ještě nás někdo uslyší"
Cooo?? Já na tohle nemám, jdu do pokoje.
Zapla jsem si písničky a lehla si na postel...to mě nebavilo, tak jsem to vypla. Šla jsem si kreslit, to mě ale taky nebavilo. Tak jsem udělala schválně rámus, jakože jdu po schodech, tak aby mě slyšeli.
Šla jsem za babičkou a dědou... aspoň pokecám s někým..taky jsem chtěla zajít za Zuzkou. Mám jí toho tolik co říct.
Byla jsem dvě hodiny asi u babičky a dědi. Bylo už dlouho a já šla do postele. Když jsem tak ležela, napadlo mě zavolat Zuzce, že bychom mohli ven.
Z:Ahoooj
N:Ahoj... neruším?
Z: Nene, jsem zrovna u Martina, ale teďka se sprchuje.
N: Budeš u něj i zítra?
Z:Jojo... pročpak?
N: Chtěla jsem jít ven, ale tak půjdeme jindy.
Z:Neeee, zítra půjdeme. Ráda půjdu.
N:Ne, nechci vás rušit a kazit vám plány
Z:Jdeme ven, bez debat
N:Tak mi pak napiš v kolik a kde se sejdeme. Ahoj
Z:A... ahoj
Z pohledu Martina:
Přišel jsem do obýváku a na gauči seděla Zuzka a zrovna se s někým loučila.
M:Kdo to byl?
Z: Tvoje sestra
M:...co...co chtěla?
Z: Zajít ven zítra
M: Škoda, že to nevyjde
Z:Jdu s ní ven. Bylo na ní nebo spíš na jejím hlase slyšet, že se něco děje. Ona tu pro mě taky byla.
M: Takže půjdeš radši ven s mojí nevychovanou sestrou?
Z: proč se k ní takhle chováš?
M: Protože už na ní nemám. Je celá David. Chová se jak on. David byl vždycky problémový dítě, nechal školy dokonce. Natálie školy nechat nemůže, takovou slibnou budoucnost nemá.
Z:To nemůžeš vědět.
M: Vidím to, všechno hned vzdá
Z:Chce jít ve šlépějích svých bratrů a celé rodiny. Má talent...to snad nestačí?
M: Musí se umět prodat, to jí nejde
Z:Tak jí ty i David pomůžete a půjde jí to.
M:chce sama. Na veřejnosti se s náma nespojuje, málo kdo ví, že jsme rodina.
Z: Martine... kdyby si jen viděl, jak skvělou sestru máš
Zuzka se zvedla a odešla pryč z bytu.
Co se to zase děje bože?... nemám na to vážně ne.
Je strašně pozdě a Zuzka se šla někam courat. Vzal jsem klíče a doufal v to, že jí ještě stihnu doběhnout.
No vida, povedlo se.
M: Prosím stůj
Žádná reakce, šla dál.
M:Zuzko!
Z:Co chceš Martine
M: Vážně se kvůli Natálii nemíním hádat zrovna s tebou
Z:Tak se nehádej a pochop, že je to moje kámoška, která mě potřebuje. Bůhví, jak to dopadlo ve Španělsku. Radši půjdu domu. Ahoj
M: Já tě doprovodim
Z: Těch dvě stě metrů zvládnu sama. Díky...ahoj
M:Ahoj
Vrátil jsem se domu. Rovnou jsem šel do postele. Byl jsem hrozně unavený.
Ráno mě vzbudil zvonek. Myslel jsem, že je to Zuzka. Bohužel, byl to David.
D:Čau...to ještě spíš? Dyť je dvanáct
M: Nazdar...jo představ si
D:Je tu Naty?
M:Ne... proč by tu měla být? Už tady nebydlí
D: Cože?
M:Nechci jí tady, když se chová jak spratek
D: Martine co ti je?
M:Co mně je? Co je vám. Je stejná, jak ty.
Má v hlavě zakomplexovaný to, jak všechno zvládne sama. Apeluji na ni se školou a ona nic, nezájem. Nesmí školy nechat. Nebude, jak ty nebo já
D:Jak to můžeš vědět?
M:To vidím
D:Pokud je jako já, tak to dokáže
M: Jenže ona se neumí prodat
D: Hele tohle nemíním řešit. Když tady není, jedu za ní k našim
M: Nejspíš je venku se Zuzkou...aby jsi jí zastihl
D: Dobře
David odešel.
Zkusil jsem zavolat Zuzce. Nic, nebrala mi to. Což se dalo čekat.
Z pohledu Naty:
Šla jsem se Zuzkou ven po obědě v jednu.
Sešli jsme se v parku.
Z: Ahoj
N:Ahoj
Z:Tak povídej, všechno mi řekni
N:Je toho hodně no
Všechno jsem Zuzce řekla.
Z:Ty jsi to neměla komu říct, že?
N: Neměla jsem komu no
Co ty a Martin
Z: Nevím, někdy ho vážně nechápu. Je hrozně složitej...ani si neuvědomuje, jak skvělou má rodinu
N: Což znamená?
Z:Jsem šťastná, ale zrovna včera...
N:Co
Z:Ale nic, nějaký neschody malý
N:... Dobře...Dominik se mi neozývá a já se o něj bojím
Z: kdy jste si volali naposledy?
N:Dva dny zpátky
Z:Od tý doby nic?
N:Ne, několikrát jsem mu volala, ale nedovolala jsem se
Z: Napiš Kubovi ne?
N:To mě vůbec nenapadlo... můžu hned?
Z:No samozřejmě
Vytočila jsem Jakuba
J:Ahoj
N:Ahoj, hele já se nemůžu dovolat Dominikovi, je všechno v pohodě?
J:Noooo
N:Jakube mluv!
J: Nechtěl, aby jsi to věděla
N:Co nechtěl, abych věděla?
J: Měl autonehodu
N:Jakou nehodu!??
Hrklo ve mně a měla jsem hrozně divný pocit na hrudi.
J: napálil do něj nějakej kluk pod vlivem. Dominik byl docela v pohodě, ale...nastaly kompilace.
Podlomoly se mi nohy, nemohla jsem svoje tělo ovládat a jednoduše jsem padala k zemi.
Ps: to je fotka Naty.
