Melancholie /Grey256/

Kapitola dvacátá sedmá

Vzbudila jsem se a bylo deset večer.

N: Cože?? To jsem spala celý den?

Vstala jsem, šla jsem za Jakubem do pokoje.

K:Jsi se vzbudila teda brzo
N:Jo, to teda
K:Byl jsem v nemocnici. S Nikem je to lepší, začli mu dodávat krev
N: Měl si mě vzbudit, já za ním chci taky
K: Zítra
N: Rodiče spí?
K: Koukají dole na televizi

Šla jsem dolu.

Tt:No nazdar, ses vzbudila brzo
Mm:Jak ti je?
N:Jo dobrý,
Tt: Zítra tu s tebou ještě zůstaneme a potom musíme do práce
N:Jo dobře a co škola?
Tt:Pak si to doplníš, budeš toho mít sice moc, ale teďka by ti to bylo stejně k ničemu, když myslíš úplně na něco jinýho
Mm:Volal nám Lulučin tatínek
N:Jo? Co říkal?
Mm:Pozval nás k nim
Tt: Rádi jsme jeho nabídku přijmuli, ale poletíme až za měsíc
N: Dobře... já se hned vrátím

Odešla jsem ven, šla jsem zavolat Zuzce

Z:Ahoj
N:Ahoj, máš čas?
Z:hmm...co potřebuješ?
N: Já mám spoždění
Z: Cože? Spoždění??...jako to spoždění?
N:Je snad jiný?

M: Jaký spoždění?
N:Tam je Martin?!
Z:Neeee
M: Natálo, jaký spoždění?
N: Žádný
Z:Dej mi ten mobil
M:Ne, dám to na reprák. Jaký spoždění
N: Žádný, ze mě to nedostaneš
M:Ale dostanu
N:Ty to řekneš rodičům a já budu v prdeli
M: Neřeknu, slibuju
N: Ježiši, já ti to říkat nechci, si můj brácha
Z: Já to řeknu... můžu?
N:jo
Z: Nedostala to
M: Jakože nemáš krámy?
N:hm..
Z:Jak dlouho už to nemáš?
N: Zuzko vem si ten mobil k uchu, tohle už mu vážně říkat nebudu
M:Sorka, na
Z: Dík...tak co?
N: Už asi týden
Z:Si myslíš, že jsi v tom?
M: Prosim?
Dej mi ten mobil!
Z:Ne!
M:Zuzko!
Z:ne!
N: Ježiši... můžete toho nechat?

Se uklidnili a dali to na reprák.

N: Nevím, můžu to mít i z toho, že se stresuju
M:Twl já toho Dominika zabiju, jestli ti udělal dítě. Kámo a kdy vůbec? Teďka jste se skoro neviděli
N:No právě, proto nebudeme předbíhat událostem a necháme to v klidu

M: Já stejně pozítří přijedu, tak si ho uděláš, až tam nebudou naši
N:Ne
M:Jo
N:Ne
M:jo
N:Ne
M:jo
N:No ne
M:No to jo, Natálie
Z: Dobrý, to stačí

Jsem to típla.
Vrátila jsem se za našima.

N: Jdu spát
Tt: Teď si se vzbudila
N:Tak zase usnu.

O dva dny později:

Rodiče právě odjeli a zachvíli by měl přijet Martin.

Šla jsem se převléct, protože pak jedeme do nemocnice.
Martin přijel, odložil si u nás věci a jeli jsme do nemocnice.

Sestra nás pustila za ním. Vzali jsme si ochranné obleky a šli jsme k němu.

Jeho stav se zlepšoval každým dnem, což mě uklidňovalo.

M:Tak co?
N:Co co?
M:Ten těhotenskej test
N: Já si ho dělat nebudu
M:Jo budeš
N:Tady se o tom nemíním bavit.

Martin zavřel pusu. Koukala jsem na Dominika, přišlo mi, že blouzním, ale jeho oči se začaly otvírat.

N: Lásko!!
M: Co děláš?

Martin na mě čuměl, jak na debila.

N: Probírá se, rychle dojdi pro sestru!
M:Jo, už běžím

Dominik se snažil mluvit, ale vzhledem k tomu, že měl v ústech hadičku, tak nemohl.
Aspoň mi zmáčknul ruku

Začla jsem brečet radostí.

Přiběhla sestra s doktorem a začli kontrolovat Dominika. Za poslední týden, tohle byla nejlepší věc co se stala.

Čekala jsem před pokojem a byla jsem tak šťastná. Hned jsem volala Kubovi.

N: Kubí!!
K:Co
N: Dominik, se probral!
K:Tyvole! Yees!. Zavolám to klukům. Jsem věděl, že to dá
N: Dobře, dej jim to vědět. Já končím, pa
K:Pa