Melancholie /Grey256/

Kapitola dvacátá devátá

Stálá jsem před Dominikovým pokojem. Zaklepala jsem a vešla.

N: ahoj
Do: ahoj...Naty že?
N:...jo
Do: děje se něco?
N:Co by se asi dělo? Vůbec nic, můj kluk si nepamatuje si mě nepamatuje, absolutně nic se neděje.
Do: já to vážně nevím, Naty. Já se omlouvám, ale prostě mám tmu.
N:Niku koukej, koukej na ty fotky

Sedla jsem si k němu, zapla jsem mobil a ukazovala jsem mu naše fotky.
Fotka z ruského kola. Fotka z postele, když jsme si ráno dělali selfiečko, když jsme měli naše randíčko. Ukázala jsem mu snad všechny naše fotky i z doby co jsme byli jen nejlepší kamarádi.

Do: Já se omlouvám,. prostě nic. Ačkoliv ty fotky vidím, prostě si to nevybavuju.
N: Já na tohle nemám. Ahoj
Odešla jsem pryč. Z dálky jsem slyšela slovo stůj, ale zakázala jsem si na to reagovat.
Na chodbě jsem potkala Kubu.
K: Jdeš pryč?
N:hm
K:Co je?
N: neptej se blbě...dejte mi všichni pokoj. Jedu do Prahy
K: co proč?
N:Na co tu budu?
K: budeš tu s ním?
N:nepamatuje si mě. Pohádka skončila, vracím se do reality. Sbohem

Přijela jsem na byt a začla jsem se balit.
M:co to děláš?
N:Jedu domů
M: proč?
N:Nic už mě tady nedrží. Jedeš nebo zůstáváš?.
M:No jedu, jen zajedu se rozloučit ještě s klukama do nemocnice
N:hm
Vzal mi kufr a jeli jsme, já zůstala v autě. Trvalo to snad hodiny než přišel zpátky do auta.

M:Jedem?
N:Jedem...