Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola padesátáprvní~

Rusko se na mě podíval a chladným hlasem mi daroval primitivní odpověď. "Německo by byl na sračky, kdyby zjistil, že je po tobě."
Povzdechl jsem si. "Ale vždyť mu na mě nezáleží."
"Záleží. Ani nevíš kolik. Sere mě to, ale nechci, aby byl smutný. Je můj, ale jestli se zabiješ, hrozí mi, že o něj přijdu." Zazubil se.
Uhnul jsem pohledem. "Takže ti jde zase jen o tvůj prospěch. Krásný."

"Neber mi ho a to je vše co požaduji jako oplátku." Díval se na mě chladným pohledem.
Moje nervy rostly. Štvalo mě, jak ze sebe dělal hrdinu. Nešlo to držet. Vybouch jsem. "CO NECHÁPEŠ NA TOM, ŽE JSEM CHTĚL UMŘÍT?! NECHTĚL JSEM, ABY JSI MĚ ZACHRAŇOVAL!!"
Vlepil mi facku a mě vyhrkly slzy z očí.
"DRŽ HUBU, NEBUDU TI TO VYSVĚTLOVAT DVAKRÁT!" Zařval mi přímo do obličeje.

Uhnul jsem očnímu kontaktu, vstal jsem ze židle a zamířil rychle ke dveřím. Ale jsem příliš malý a tím pádem dělám menší kroky. Já asi deseti proběhl místnost, Rusko udělal tři kroky a chytil mě za rameno a stáhl zpět. "KAM SI MYSLÍŠ, ŽE JDEŠ?!!"
"DOMŮ!! NECH MĚ BÝT!" Vyhrkl jsem ze sebe, klepal jsem se a bál. Snažil jsem se mu vypáčit, oháněl jsem se rukama a kopal nohama. Naštval se, zatáhl mě za vlasy a odtáhl do rohu místnosti. Zaječel jsem. "AGH! AUU! PUSŤ MĚ! NECH MĚ!"
"SNAŽÍM SE TI POMOCT, KRIPLE!"
"ANI ZA MÁK! PUSŤ MĚ!!" Po pravdě, o jeho pomoc bych ani nestál. Jen se přetvařuješ...
"KURVA PŘESTAŇ! SEDEJ!" Praštil do mě a shodil mě do sedu. "CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ?! DĚLÁŠ PŘEDE VŠEMI CHUDINKU! VŽDYŤ MÁŠ V POHODĚ ŽIVOT!"
"Vůbec nic o mě nevíš..." Odvětil jsem.
"Zato ty o mě taky ne :)" Přimáčkl mě k zemi. Zaúpil jsem a kníkl. Bolelo to.

"N-ngh.." Snažil jsem se odsunout. Ale on mě držel.
"Poslouchej, mrně," Chytil mě pod krkem. "Žiješ si líp než si dokážeš představit. Přestaň získávat pozornost ostatních! Nemáš partnera, no a?! Máš alespoň bratra, co tě má rád! Představ si mít rodinu, co tě nenávidí! Otec zemřel když jsem byl malý, zbyli mi všichni na krku, byl jsem nejstarší! I tak mě nenávidí! Ostatní se mě bojí, nebo mi křivdí, jediný, koho mám na tomto světě, je Německo.." Jeho oči se zablyštily.

"Co mi tím chceš jako říct?-"
"Pokud o něj kvůli tobě přijdu, nemám nic!.." Po pravé tváři mu tekla slza. "Můžu na tebe zkoušet vše, ale ty se mezi nás budeš i nadále plést?! Vzpamatuj se a najdi si na práci něco lepšího!.." Pustil mě a padl na kolena, obličej schoval do dlaní.

Proběhl mi mráz po zádech. Nikdy jsem nečekal, že zrovna Rusko uvidím v tomto stavu. Hlavou mi proběhl scénář, co by se stalo, kdybych vše dělal i nadále tak, jak dodnes.. Jediné o co mi šlo jsem byl já samotný.

Podíval jsem se znovu na něj, klekl jsem si taky. Mlčel jsem, a bezeslov se na něj díval.
"N-Německo je poslední, koho mám.."
"Však si ho nech.." Poplácal jsem ho po rameni. "Vyhrál si." Nerad to přiznávám, ale- měl bych se změnit... A to hned teď..Od této chvíle..
Zmateně se na mě podíval. "Co-?"
"Nebudu ti kazit život- nemám tu potřebu.." Povzdechl jsem si.
Jeho pohled nebyl čitelný. Jako by byl zaskočen, ale jeho výraz zůstával chladným, o co se nejspíše snažil. Vstal, nechal mě být. "Běž domů..."
"Půjdu." Přikývl jsem, a odešel ze dveří. "Děkuji, Rusko."
Vydal jsem se na cestu domů. Přede mnou byl už jen poslední krok. Kým chci být?... Jak se chci chovat?...

Změnil jsem chování, vzhled, i styl. Stále jsem si ale nebyl jistý směrem, kterým jsem chtěl jít. A i přes to, aniž bych se o to snažil, jsem se měnil ve flegmatika. A to mi stačilo. Bohatě.

_________________________________

Započala nová cesta životem. A jak se říká, změna je život. Nebojte se jí. Snažte se o ni. Poddejte se jí, a realizujte se tím, čím by jste si přáli být.

________________________________

~KONEC~