Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola druhá~

"Heleme se kdo se zjevil!" Zasmál se a šťouchl mě.
"Kde jsi celou tu dobu byl? Evropa vybouchl, měl chuť tě vyrazit, Slovensko se za tebe přimluvil. Máš štěstí že máš tak dobrého bratra." Řekl mi, nevypadal nějak rozhozeně.
"Ano, ano, to mám-.. když mě omluvíš, mám toho hodně." Otočil jsem se a zamířil pryč. Polsko pochopil, jen přikývl a odešel se slovy: "být tebou se začnu starat o svůj život, není normální se takhle vykašlat na práci." Já mlčel, neměl jsem co mu na to říct. Vždyť má pravdu. Mlčky jsem odkráčel do své kanceláře.

Hodil jsem vše na stůl, vytáhl z kapsy mobil a položil ho na bok, byl nezvyk vidět jeho rozbitou obrazovku. Otočil jsem ho vzhůru nohama aby mě to nerozhodilo, začal jsem papíry třídit a přepisovat do počítače poznámky co mi Slovi zadal. Proč se o mě ještě pořád stará? Vždyť mu za to ani nestojím... Odškrtl jsem si některé z úkolů co mi zapisoval zbytečně, jelikož jsem je už udělal minulý týden. Začal jsem plnit zadané úkoly a podepisovat souhlasy na smlouvy.

Po pár hodinách práce byl čas na oběd, zvedl jsem se, prorupal si klouby a vzal si kartu na obědy, abych si ho mohl vyzvednout. Otevřel jsem dveře a šel po prázdné chodbě, kde nikdo nikde nebyl. Zvláštní, asi už jedli dřív.

Došel jsem k výtahu, jel do posledního patra, kde byla jídelna, s mou šikovností po cestě zakopl o práh u dveří u jídelny. Sedělo tam pár lidí, včetně Evropské unie. Kdybych nespadl, možná by si mě ani nevšiml. Vstal, nechal jídlo ležet na stole a přikráčel předemě.
"Ach dobré odpoledne, naše milovaná Česká republika."
Řekl ironicky, podal mi jeho ledovou ruku, abych se zvedl. Chytil jsem se, on mě postavil. S falešným úsměvem a snahou o klidný tón hlasu pokračoval dál.
"Kde jsi byl, když probíhala schůze, kde jsi měl mít HLAVNÍ slovo TY? NE TVŮJ BRATR A JÁ?" Začínal zvyšovat hlas, ostatní se od jídla otočili a sledovali nás. Asi to bylo dobré drama při obědě.
"Omlouvám se pane. Já nějak-... Zaspal-..."
"Zaspal ano? Hah, jaká to ÚŽASNÁ VÝMLUVA?!"
Chytil mě pod krkem a přitáhl blíž.
"UŽ MĚ NEBAVÍ TVOJE ULEJVÁNÍ, ZAPOMÍNÁNÍ A ZASPÁVÁNÍ! NEZAJÍMÁ MĚ JEDINÝ DŮVOD, MĚL JSI BÝT TADY A MÍSTO TOHO JSI RADŠI SPAL! TOHLE JE ZAMĚSTNÁNÍ, KDE MÁŠ POVINNOST DODRŽOVAT REŽIM!" Řval mi přímo do obličeje, já jen mlčel a sledoval jeho černé oči s normálně zlatými zorničkami, které se nyní změnili na rudou. Nervózně jsem polkl a nevěděl co dělat či říkat.
"TY MĚ NESLYŠÍŠ?!" Zakřičel znovu. Zraky všech byli upřené na něj. Jediné, co jsem viděl když jsem odklonil pohled od šéfa, byli oči Řecka, Rakouska a Nizozemska, kteří seděli každý zvlášť, a Německo, který stál s tácem a prázdným talířem u okýnka na odnášení. Položil to a šel kupodivu k nám, kráčel klidným, a řekl bych i poněkud ladným krokem. Zachraň mě Němi, prosím.

Mé myšlenky byly vyslyšeny. Německo si stoupl za mě, klidným hlasem promluvil.
"Pane, pokud dobře vím, tak Česko měl důvod, měl zdravotní i psychické potíže, z kterých se stále léčí. Myslím, že není dobré ho rozhodit více, jeho výkonnost a schopnost pracovat bude nižší."
"JAK SE OPOVAŽUJEŠ BÝT TAK DRZÝ-..?!" Pustil mě a otočil se na něj.
"Prosím, vyslechněte má slova. Slovensko to s vámi přece již vyřešil, vše bude v pořádku, když tady Tschechien udělá to, co mu jeho bratr zadal."
Německo vypadal stále klidný, bez jakéhokoliv rozhození, stál naproti EU, vzpřímený postoj a ruce za zády.
Evropa mlčel. Mlčel, neměl co mu na to říct, vždyť měl pravdu. Z hluboka se nadechl a oči se mu vrátili do původního stavu, zlatou barvu. Jak to dělá? Vždyť snad není ani člověk, jeho oči, jeho vždy ledové ruce-...

"Dobře, jak myslíš. Ale ty mi teď táhni z očí!" Ukázal na mě, já ustoupil o krok dozadu, otočil se zády a šel zpět k výtahu. Mmm, tak dnes asi úplně o hladu. Klikl jsem na tlačítko, Německo přiběhl za mnou a nastoupil společně. Zavřeli se dveře a jeli jsme do našeho patra. Chvíli bylo ticho.
"Děkuji ti, Německo... Vůbec ses nemusel zapojovat, ale udělal jsi to, jsem ti vděčný."
"Nemáš zač, akorát příště si už opravdu dávej pozor, já vím že já došel pozdě též, ale já neměl žádné jednání. A omlouvám se za- za ten autobus, málem jsem tě shodil." Odpověděl mi na to.
"To nic, stává se-... Jen... můžu se zeptat...? Kde jsi byl? Ty máš pověst toho kdo je všude vždy o půl hodiny dřív, stalo se něco?"
"Nic se nestalo, jsem akorát-... Zaspal." Řekl a zpravil si límec košile, jako by zakrýval krk.
"Opravdu?"
"Ano, opravdu." Ukončil debatu, dveře výtahu se otevřeli a my vystoupili.
"Děkuji ještě jednou, hezký zbytek dne.." Řekl jsem.
"Nashle, Tschechien, nezapomeň, udělej práci co máš!" Zavolal na mě když odcházel. Je na mnohem vyšším postavení než já, stále nechápu proč se mě zastal... A...Proč si zakrýval ten krk?

-Pokračování příště-