Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola dvanáctá~

Němi si opět sedl vedle mě.
"Tak co ti řekli?" Trochu se strachoval.
"To stejné co Slovensko, bylo to vnitřní krvácení. Nestojí to za řeč.. A-... Němi?.."
"Hm..?"
"Máš dnes večer něco na práci? Nechci být sám... Mám strach..."
"Nemám, klidně tady s tebou zůstanu až do rána, pokud chceš."
"A-ale jak budeš spát?..."

Opřel mi hlavu o rameno.
"Takhle?"
"Anooo!" Usmál jsem se, bylo to příjemné a strašně pohodlné, tedy alespoň pro mě.

Po pár hodinách mě poslali spát, Německo mě chytil za ruku a opřel se mi o rameno.
"Gute Nacht, Tschechien~"
"Dobrou noc.."

_________________________

Zdál se mi docela hezký sen, jenže uprostřed noci mě vzbudili hrozné křeče a ohromná bolest. Pokaždé jsem nechtěně stiskl ruku Německa, schoulil jsem se do klubíčka a snažil se to utišit. Nešlo to. Nemohl jsem znovu usnout. Bolestí mi až slzely oči. "Auuuu!!..." Němiho to bohužel vzbudilo, tiskl jsem mu tu ruku možná až moc silně. Já idiot...

"Huh...? Co se děje?... Jsi v pořádku? Co se stalo??..."
"Bolííí, BOLÍ!!!... SSSSS-!" Snažil jsem se mluvit, bylo to akorát horší, zasyčel jsem bolestí.
"Ach Česko..." Snažil se mě uklidňovat hlazením po hlavě, jenže tentokrát to opravdu nepomáhalo. Bylo to příšerné a na nic jsem nereagoval, jen na bolest.

"AUUU!!!" Jako bych sténal bolestí, jen jinačím způsobem než si pod tímto slovem představí každý běžný člověk. Německo nevěděl co dělat, smutně se na mě díval. Sestra měla pravdu.. Ve spánku to přestane působit... Ale tolik?...

"Shhh.. Shhhh...." Konejšivě mě hladil. To že se mnou byl mi pomáhalo leda v tom, že kdybych tu byl sám, asi bych řval, že by to slyšeli po celé budově.

"M-mhm.. aghhhh.."
"To dokážeš.. To bude v pořádku... Vydržíš to."
"N-NEDOKÁŽU!..."
"Shhh.. Dokážeš... Ráno to bude dobrý..." To mám s touhle bolestí vydržet až do rána?!..

_________________________

Ráno když se Německo vzbudil, jsem byl už dávno vzhůru. Skoro jsem nespal, ale tím, že jsem byl vzhůru, mi alespoň fungovala ta látka proti bolesti.
"Dobré ráno Němi"
"Dobré, vyspal jsi se alespoň trochu-...?"
"Trochu- Nemáš něco na práci?... Neruším tě? Nemáš být doma?..."
"Nemám, práci mám hotovou, k tomu je sobota."
"Ale-... Nemůžeš tady přece být pořád..."
"Budu muset chodit v průběhu týdne do práce, ale teď je víkend, alespoň přes den tu s tebou budu.. Nebo ti vadím?"
"Ne to ne! To v žádném případě!..."
"Dobře.. Jak myslíš.." Usmál se.

"Takže... Přes den tu s tebou budu, ale... Na noc musím domů.."
"Proč?.."
"Nenakrmil jsem včera psa-"
"Ty máš psa? Já si ho ani nevšiml když jsem tam byl..."
"Byl na zahradě.."
"Dobře.."

Chvíli bylo ticho.
"Nemáš hlad nebo něco? Dole je kdyžtak prý jídelna, můžeš si jít něco koupit na snídani." Zeptal jsem se Němiho.
"Asi pak půjdu, ale teď ještě ne, chci být s tebou..." Usmál se a chytil mě za ruku. Popletl jsem si s ním prsty a usmál se.
"Jinak.. Je lépe? Bolí to pořád?"
"Už ne tolik... Už je líp, děkuji za optání..."
"To je dobře... Ten pohled na tebe bolel i mě, vypadalo to hrozně..." Taky že bylo, co čekáš...

Stále jsem měl ale pochyby, vzpomínal na Kanadovy rady. "Jsi si jistý, že tebe podvádět nebude?" Ne.. Nejsem si vůbec jistý... Ach Německo... Co když-...? Co když to udělá i mě?...

Mé myšlenky opět přerušila jeho slova.
"Česko..?... Proč tak zamyšleně koukáš?..."
"C-co? Uh.. N-nic... Nechceš se radši jít tedy najíst...?"
"...Potřebuješ být sám, chápu... Jdu si něco koupit dolů a najím se na chodbě..."
Nevěděl jsem co mu na to říct.
"D-dobře.. Vrátíš se ale, že ano?..."
"Samozřejmě že vrátím." Usmál se.

Odešel, potichu zavřel dveře. Ležel jsem sám a díval se do stropu.
Podvedl by i mě?... Zůstane se mnou...? Miluje mě vůbec opravdu?... Jsou jeho slova jen lítost?...

______________________

Celý den jsme tam spolu seděli a povídali si, nic extra. Byl jsem rád, že je v mé přítomnosti.

Začal zvonit mobil.

"Omluv mě na chvíli." Německo to zvedl. Chvíli poslouchal, neslyšel jsem nic jiného, než:
"Ano pane?... Ne, jsem u Česka v nemocnici... Ano. Ano....A- POČKAT C-CO-? NE, TO NEBYL JÁ! C-COŽE?!... N-NE!!..."
Co se to děje...?
"Ano, přijdu... Ano, ano ještě dnes. Nashle."
Ležel jsem a díval se na něj, měl jsem strach.

"Němi?... Kdo to byl?..."
"Evropská Unie... Něco jsem zkazil v práci.. Trochu víc prý-.."
"Cože? A- t-ty-... Za ním půjdeš?..."
"Musím. Nic jiného mi nezbývá.. Za chvíli budu muset vyrážet.." Objal mě, trochu to bolelo, ale stálo to za to.
"Vrátím se zase zítra, přijdu co nejdříve to bude možné, slibuji.." Políbil mě a odtáhl se.

"Měj se líp.."
"Dávej na sebe pozor, prosím..."

-Pokračování příště-