Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola šestá~

Po asi patnácti minutách se posadil a zívl si, já se tedy též protáhl a sedl. Stále mě ale trápila otázka, trápilo mě, když jsem si pokaždé uvědomil, že dělám vše špatně, musel jsem se ho zeptat. Musel, mé svědomí mi nedalo.
"N-Němi..?"
"Ano?"
"Proč jsi včera přišel pozdě..? Proč sis- zakrýval ten krk?..."
Německo mlčel, podíval se do země a já nervózně polkl.
"N-Němi, prostě- mi to na rovinu řekni.. Ty někoho-... Máš?..."
"...Mám." ozvalo se jeho tiché slovo, mě po tváři stekla slza. Já naivní idiot. Proč jsem se nechal tak zmanipulovat? On z toho bude mít problém a já taky. Hryzalo mě svědomí a měl jsem strach. Zavalila mě úzkost.

"...Proč jsi mi to neřekl dřív? Proč jsme zašli až tak daleko, když... Máš někoho jiného?..." Byl jsem zmatený a rozklepaný, opravdu jsem nechtěl, aby moje 'poprvé' bylo z lítosti. Já chtěl jen lásku.. Chtěl jsem toho tolik..?

"Já-... Měl jsem ti to říct dřív, jenže-... Já se neudržel, ty jsi tak- překrásnej.."
"Vzhled není všechno kurva!..." Rozbrečel jsem se. Chytil mě za rameno.
"Neplač.. Prosím..."
"Jenže já-.."

Cítil jsem pocit co nikdy. Já-.. Ho miluji.. On mě ne?.. Bylo to vše jen z lítosti? Jen mě chtěl získat? Bylo mi hrozně. Podvedl někoho se mnou, k tomu zbytečně?

"Tschechien..." Řekl tichým hlasem a setřel mi slzu.
"...Není co řešit, on nemá jedinou šanci to zjistit." Chtěl mě políbit, já uhnul, byl jsem zklamaný a zdálo se mi, že se mnou chtěl jen zamést cestu.
"....Česko.. Notak..."
"...Podvedl jsi ho. S ubožákem jako jsem já. Stálo ti to za to?..."
"....."

"Omluv mě.." Vstal jsem a sebral si své oblečení, začal jsem se oblékat, do toho svého, opravdu jsem neměl náladu mít na sobě ještě jeho hadry. Seděl tam a bezeslov se díval do země. Helemese, že by měl náš mladý muž výčitky? Doobkékl jsem se a šel si pro bundu. Něco mě chytilo za ruku, kdo jiný než on.

"Česko počkej.. Omlouvám se ti... J-já-.."
"Ty co? Nech mě být, akorát jsi mě zneužil!.." Chtěl jsem utéct. Zastavil mě a chytil do pevného objetí.

"PUSŤ MĚ!..." Zakřičel jsem se slzami v očích.
"Česko prosím!.. Dej mi ještě šanci!..."
"Vždyť někoho máš, k čemu ti jsem k čertu já?!..." Vytrhl jsem se mu a utekl pryč, poslední co jsem viděl, byl jeho smutný obličej plný slz. Já ho rozbrečel..

Postavil jsem se na zastávku a čekal na autobus do práce. Chtěl jsem být co nejdřív pryč z tohoto příšerného místa.. V hlavě jsem měl pochyby, udělal jsem obrovskou chybu, ale mé srdce mi říkalo opak. Snažil jsem se mé city umlčet. Nemiluješ ho! Využil tě!...

Přijel autobus, já nastoupil a posadil se, cesta trvala ani ne pět minut, mě to ale přišlo jako celá věčnost. Měl jsem ho plnou hlavu, jako bych ho viděl všude před sebou.

Vystoupil jsem a vešel do budovy, přesně na čas, bylo půl osmé, Slovensko už je určitě tady, ve své kanceláři. Mám se mu svěřit, co se stalo? Zároveň ale vím, že nesmím.. Má to být tajemství, ale tímto dnem se mi alespoň vysvětlilo podivné chování Německa v poslední době. Můžeme zůstat alespoň přáteli? Jak?... Na to nezapomenu..

Vešel jsem do své kanceláře a začal pokračovat tam, kde jsem včera skončil. Bylo toho stále hodně ale práce ubývala, což bylo fajn. Po asi dvou hodinách jsem si dal menší pauzu a projel sociální sítě, samozřejmě že mi nikdo nenapsal, jaké to překvapení. V tom někdo zaklepal, já se lekl a pustil mobil na zem, ano, další prasklina, ale tentokrát mnohem větší. No výborně.

"Dále!" Řekl jsem, dveře se pootevřely a vešel kdo jiný jak Německo. Obrátil jsem oči vsloup a otočil se k němu.
"Co chceš..?"
"Omluvit se ti.. Byla to hloupost co jsem udělal.. Víckrát se to nestane.."
"Si piš že nestane. Už nikdy."
"Česko-..." Podal mi obří kytici, já se trochu lekl. Proč...? Proč kytku..?

"N-na co...?"
"Jako omluvu... Chci zůstat alespoň přáteli..." No... Proč se tak tvářím? Vždyť toto jsem chtěl ne?... Nechtěl. Mé srdce chtělo jen a jen jeho, můj rozum říkal opak. Převzal jsem si to od něj, podíval se mu do očí.
"Děkuji.. Ale-... Stále nechápu proč jsi to chtěl."
"...Vztah s-... N-ním je v poslední době komplikovaný.. A ty jsi byl-.."
"...Už ani slovo. Nebudeme to řešit, ale nic se mezi námi prostě nestalo, dobře?.."
"Ano, a-ano.." Sklonil hlavu, vypadal snad smutněji než předtím, a mě ho bylo líto, vstal jsem ze židle, odložil kytici a objal ho. Nevím proč jsem to udělal, ale bylo mi náhle lépe, i on mě chytil a oplatil. Chvíli jsme se drželi, on se odklonil a usmíval se, už nevypadal tak smutný.

"Takže... K-kamarádi?" Zeptal se nejistě.
"Ano, kamarádi." Odpověděl jsem, jenže se svou odpovědí jsem si nebyl vůbec jistý. Jak s ním mám být- 'kamarád', když ho mám-.. Víc než rád? Když udělal to co udělal, vepsal mi tím do hlavy falešné naděje.
A dost mě to bolelo.
Hodně.

-Pokračování příště-