Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola desátá~

Palčivá a ostrá bolest neustupovala, stál nademnou, plný rozhořčení s chutí mě prohodit z okna. Zvedl mě a praštil mě hlavou o stěnu, držel mě tam namáčklého. Takovou bolest jsem v životě nezažil, měl ohromnou sílu. No pojď. Zabij mě. Zasloužím si to, děláš to kvůli tomu, že si ho hlídáš. Miluješ ho, stojí ti za to za něj bojovat, nechceš o něj přijít kvůli trosce jako jsem já. Pojď, poslední rána do hlavy a jsem tuhej. Ukonči mé utrpení, ukonči můj nesmyslný život, ukonči mou existenci.

Z myšlenek mě vytrhly slova Německa.

"RUSSLAND! PUSŤ HO! OKAMŽITĚ! PROBOHA POLOŽ HO NA ZEM!.."
"...нет." Ironicky se zasmál a přiškrtil mě mnohem víc.
"Gh- agh-mh-.." Snažil jsem se bránit, ale akorát jsem to zhoršil. Okolo prošel Maďarsko, spíš s výrazem "No vychutnej si co si zasloužíš, svině." Jen se zlomyslně pousmál mé bezmoci a šel dál. Díky. Díky mockrát.

"JESTLI HO OKAMŽITĚ NEPUSTÍŠ, TAK-..."
"TAK CO?! TAK CO?!"
"VÍŠ JAKEJ Z TOHO BUDE PRŮSER?!"
"JSEM SI TOHO PLNĚ VĚDOM, ALE TOHLE MI ZA TO STOJÍ!!" Praštil mě znovu, začínalo se mi mlžit vidění.

"PUSŤ HO!" Zakřičel se slzami v očích Německo.
"JINAK JE MEZI NÁMI NADOBRO KONEC!.."
Rusko chvíli mlčel, pak mě jedním a mnohem silnějším kopnutím shodil opět k zemi.
"Tady ho máš, když ti za to tak stojí!.. Ještě si promluvíme!.." Rusko odešel, hodně naštvaný. Opustil budovu. Odešel. Proč jsi mě rovnou nezabil? Ani za to ti nestojím?

Německo se ke mě vrhl. "ČESKO! ČESKO ŘEKNI NĚCO! PROBOHA DÝCHEJ!" Chytil mě za hlavu. To bylo poslední, co jsem cítil. "TSCHECHIEN!!"

Jako by se mi odpojilo tělo od mozku, všude byla tma. Neskutečná tma, ticho, jen a jen ukrutná bolest. Slyšel jsem hlasy, ale nemohl se ani pohnout.

___________________________

"Tati! Tati podívej!" Smál se Slovensko šťastně, konečně se mu podařilo udržet na kole. Okolo jezdil jeho starší bratr. "Dokázal jsi to Slovi!" Usmál se Česko."Tati tak koukeeej!! Já jeduuu!"
Československo jen přikývl. "Dobře si vedeš, synu." "Vždyť se ani nedíváš, tati!" Otočil se na něj Slovensko, na neštěstí spadl, přední kolo se zaseklo a on sletěl dopředu, přímo obličejem o zem. Straší sourozenec hned zareagoval, rozběhl se ke svému malému bráškovi na pomoc. "S-slovi, proboha Slovensko! jsi v pořádku...?" Mladší měl obličej plný krve a proslzené oči. "Zd-zdám se ti snad v pořádku?" Vzlykal. Česko ho zavedl za jejich otcem, který konečně začal vnímat.
"Pro Kristovy rány jak se ti to podařilo..?" "Zaseklo se přední kolo, sletěl." Otec vzal mladšího ze sourozenců do náruče a odnesl ho domů. Česko jen za dveřmi poslouchal.
"Tati já nechciii!!" Brečel. "Musíš si to vydezinfikovat! Zanítilo by se ti to a to nechceme!" Bez slitování mu začal čistit obličej. "To štípe! To pálí!!!"
Česko si sedl ke dveřím a čekal na svého bratra.
Když vyšel, došel k svému staršímu bratrovi. "Proč tu tak sedíš..?" Měl ještě třpytivé slzičky na tvářích, jako drahokamy se leskly.
"Čekám na tebe. Jako každý správný sourozenec. Vždy budu čekat, vždy se o tebe budu starat. Jsi v pořádku, bráško?..."

__________________________

"Čekám na tebe... Bráško.. Bráško.... Bratříčku můj..." Opakovaly se slova.
Vyslovoval je mi dosti povědomí hlas. Otevřel jsem oči, seděl vedle mě Slovensko a držel mě za ruku. Byl jsem slabý, nemohl jsem se téměř ani pohnout.

"Slovensko..? Co.. Co tu děláš? Kde to jsem?..." Řekl jsem s obtížemi, chraptil mi hlas, bolelo mě i mluvit.
"ČESKO! ČESKO TY ŽIJEŠ!" Rozbrečel se štěstím.
"A-asi?... Co se-.. Stalo?"
"Německo volal záchranku, odmítal mi cokoliv říct, řekl, že tě našel takto na chodbě! Odvezli tě na urgentní příjem, měl jsi vnitřní krvácení a byl jsi tři týdny v kómatu, ani nevíš jak jsem se bál!... Každý den jsem tu s tebou byl, čekal jsem. Věděl jsem, že se probereš! Mluvil jsem na tebe, doufal jsem, že budeš vědět o mé přítomnosti! Ach Česko! Jsi živý, jsi živý!.." Hladil mě po dlani.

"Ně-me-cko..?.. A-Aha.. Z-zdálo se mi o dětství...Byl si tam-.. Ty.. A táta..."
"Ani nevíš, jak moc veliký jsem měl strach!... Doktoři ti dávali málo nadějí, měl jsi se vzbudit dříve, jenže to nevyšlo, nedokázali tě probrat... Tvé tělo bojovalo o přežití.. Dokázal jsi to!..."

Ach Slovensko. Tolik mi pomáháš, tolik se snažíš. Tvůj úsměv mě dokáže zklidnit, cítím v něm vždy naději. Tvá slova jsou jako rady od anděla, vše, co pro mě děláš je tak-... Velkorysé..Ach bratříčku můj malý... Kéž bych tato slova dokázal vyslovit, ale jsem na to příliš slabý...

"Německo tě chodil navštěvovat.. Každý den odpoledne, přesně v pět, ti donesl kytku.. Všechny je máš tady ve váze na okně, hodně z nich už povadlo... A dokonce i EU jednou přišel! Ty modré růže jsou od něj, přál ti, aby ses uzdravil..." Řekl a donesl mi vázu na ten stolek co byl vedle mého lůžka.
"Děkuji ti..." S obtížemi jsem pomalu natáhl ruku a z kytice si vytáhl jednu žlutou růži. Připomínala mi jeho sladké jemné ruce, její okvětní lístky byly stejně hebké, jako jeho pokožka. Ach Němi...

-Pokračování příště-