Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola dvacátáosmá~

Je to tady. Další den, středa myslím. Myslel jsem, že se mi bude spát po té únavě dobře. Ne, nešlo to, ta zem je hrozná. Kdyby alespoň starej dorvanej hadr mi dali..

Čekal jsem, co bude dál, protože vím, že venku už je světlo, pod hlavními dveřmi je škvýra a z té právě vychází světlo. Je už den, ale nikdo tu zatím není. Tak nic, vrátím se k tomu vykývanému hřebíku..

Klekl jsem si, snažil se ho vyrvat ven. Už docela povolil, bude to už hračka.

Když jsem ho konečně z podlahy vytrhl, měl jsem v ruce napůl zrezlou ostrou špičatou věc..

Přemýšlel jsem, ale místo toho abych udělal co jsem plánoval, jsem se tím hřebíkem začal snažit přeříznout tu pásku od Evropské Unie. Pořád škrtila, den ode dne víc a víc. Podařilo se mi to, roztrhl jsem ji a výtězoslavně odhodil na zem. Přeci jen- hmmm-

Vstal jsem, začal na ni dupat. "HAJZLE- HAJZLE! MÁLEM JSI MI ZAŠKRTIL RUKU!!"

Trochu se mi pak ulevilo, ale stále mě užírala nekončící nuda. Dnes mě prý něco čeká. Bude to bolest? Nebo další člověk? Uvidíme..

Co mám dělat? Byl bych schopný snad i přepočítat všechny své chlupy na těle, času mám tolik, a zároveň tak málo.. vše se tak táhne ale zároveň každou chvílí krátí. Ztrácím čas, co jsem mohl prožít někde jinde, s někým, nebo alespoň lahvemi piva a u hokeje. Nic. Ležím tady a čumím do stropu. Jaký to úžasný život mám. Odfrkl jsem si.

Trpím neskutečným hladem a ano, snížil jsem se na úroveň, kdy piju vodu z misky pro psy. Nesuďte mě, nic jiného mi nezbývá pokud chci vůbec přežít.

_________________

Je to tu. Slyším kroky. Nevím jestli se mám bát nebo těšit, ale... Nuda bude pryč, ať už jakoukoliv cestou, bolestivou či ne.

Jdou sem dolů za mnou, dveře se otevřely, jako první vešel pochopitelně Rusko. Tentokrát s ním šel jen jeden člověk, a nebyl to ani jeden z těch tří. Vypadal, že je tady nuceně, každou chvíli se ohlížel a nechápal.

Rusko přišel a ukázal na mě.
"Tady ho máš."

Člověk přišel, chytil za mříže, když se na mě podíval, šlo vidět jeho naštvaný výraz i přes tu roušku.
"NA TOMHLE JSME SE NEDOMLUVILI! JEN JSEM TI MĚL POMOCT HO PŘESVĚDČIT, NEMĚL JSI HO UNÁŠET!!"
"Toto je jediný způsob, jak mu cestu zamezit."
"PODÍVEJ SE NA NĚJ!" Přišel k mřížím a natáhl ke mě svou bílou ruku. "V-vždyť je úplně zlomenej! To ti ho není ani líto?!..."

Ano, seděl jsem tam s pokrčenýma nohama, 'objímal' je a hlavu měl položenou na kolenou. Klepal jsem se a už na ně ani nedíval.

"Proč by mi ho bylo líto? Nevidím jediný důvod." Odfrkl si flustrovaný Rusko.
"Česko... Czechy... Czechy haló..." Natahoval se ten člověk přes mříže a díval se na mě, čekal až se otočím. Já se ale ani nehnul. Nikomu tady už nevěřím.

Šeptem pokračoval dál. "Czechyy... Prosím..."
"Věřit ti nebude. Bojí se."
"A-ale- on je tak-... Tak na dně... Proč ho tady držíte když Německo ještě ani nepřijel? To nemá vůbec smysl!.."
Rusko mu něco zašeptal do ucha.
Ten člověk se s ním začal hádat, hádali se co se mnou udělají, a upřímně když padali slova jako 'týrat, vydeptat, zničit mu naději', klepal jsem se ještě víc, však sílu brečet jsem ztratil.

Už jsem jejich řev ani nestíhal a jen mě to více zneklidňovalo. "P-prosím přestaňte..."
Oba se na mě udiveně otočili.
"Ty mluvíš?" Zasekl se Rusko.
"To neslyšíš ani ten jeho ZLOMENEJ HLAS?!"
"Pfff.." Rusko mávl rukou.
"Česko.. Prosím pojď ke mě.."
Zakýval jsem hlavou z boku do boku na nesouhlas, díval jsem se do země a bál.

Odkryl si obličej abych na něj viděl a bál se míň, já se ale odmítal na něj podívat.
Rusko ho chytil za rameno. "Zase si to hezky nasaď."
"Ne."
"Varuji tě naposledy. Dodržel jsi tvou část dohody, já zase tu svou, takže to přenech na mě. Tak to bylo domluveno. Tvá část byla podstatně jednodušší, tak nemáš důvod si stěžovat."
"Ale nebylo domluveno ho unést a psychicky deptat!!!"
"Neser mě nebo pálíš za ním. Varuji tě. Nasaď si tu masku."
"TAK AŤ!!! CHCI BÝT S NÍM!.." Ten člověk se celý klepal a díval na mě. Já na něj ale stále ne.

-Pokračování příště-