Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola patnáctá~

//Tato kapitola je opět psaná z pohledu Německa xd//

Schůze trvala asi hodinu, řešili jsme už jen drobnosti. Skončili jsme myslím kolem deváté, UN dal rozchod, všichni jsme šli do svých kanceláří, ale mé zastavil Evropská Unie.
"Německo, dojdeš hned teď s Francií a Itálií do zasedací místnosti. Tam, kde jsme byli v sobotu."

Povzdechl jsem si a sklopil pohled.
"Ano pane..."

________________________

Všichni tři jsme tam seděli, EU stále nikde. Nikdo neřekl ani slovo, Itálie vypadal, že má chuť mě zabít. I Francie nebyla zdaleka nejšťastnější.

Hrobové ticho přerušily otevírající se dveře. Evropská unie vešel a posadil se na své místo.
"Vážení kolegové-..." Začal poněkud neobvyklým způsobem, s klidným tónem hlasu. "...Všichni víme, kvůli čemu tam jedete." Otočil se na mě, stejně jako i ostatní. To mě to budou připomínat do konce života?...
"Ale nemůžete na sebe být takhle naštvaní, ty dva měsíce spolu budete muset komunikovat, především spolupracovat a makat jako nikdy předtím."
"Proč za to teda neseme vinu i my?!..." Ozval se Itálie.

"Měli by jste být rádi, je to čest, věřte mi, špatně se tam mít nebudete. Býval jsem tam na výslužbě-..."
"A?..."
"A není to tam vůbec zlé, narozdíl ode mě tam na vás nikdo nebude řvát, a to se vyplatí, ne?"
"Ale my potřebujeme kontakt se státy z EU!..." A já především s Českem...
"Pro UN pracuje spousty a spousty dalších států, prostě s nimi navážete kontakt a to vám může pomoct do budoucna, ne?..."
"A to je jako co za blbost..." Odfrkl si flustrovaný Itálie.
"...V klidu, snažil jsem se vám to alespoň trochu ulehčit."
"My víme... Děkujeme pane..." Přikývla Francie. Byla z nás všech asi nejklidnější.
"Zítra ráno v deset hodin pro vás přijede pracovní autobus United Nations. Už je vše domluvené, jen si poberte sebou nějaké věci, co potřebujete." Ach ne... co mám dělat s Blondi?
"Ale pane-... Co mám dělat se psem?..."
"Tak si najdi hlídání, ne?"
"A-ale já nemám koho..."
"Hej ale tak tohle není věc co tady máme teď a tady řešit. Je zde jich mnoho podstatnějších. Jsme v špatné situaci!... A... Německo. Ten trest. Ten trest si sám vymysli nebo ho vymyslím já a budeš se divit." Chytil mě pod límcem a jeho oči opět zhnědly. Co to sakra-...?!
"JE TI TO JASNÉ?!"
"A-ano pane-..."

Ostatním to bylo jedno. Byli stále naštvaní a vsadím se že by klidně nechali Evropskou unii, aby mě zabil. Byli by akorát rádi.

Pustil mě.
"Všichni běžte pracovat dokud můžete, dodělejte minulý týden nebo začněte novou práci."
Všichni jsme vstali, Francie otevřela dveře, chtěl jsem jít za ní, jenže-
"Kromě Německa. Ten půjde ještě se mnou." Kurva ty oči! Ty zasraný oči!...
"A-ano pane.."
"NESLYŠÍM?!"
"ANO PANE!..." On se chce cítit tak moc nadřízený? Tak moc povýšený?!

Itálie s Francií odešli, Evropská unie mě chytil za rameno a táhl do své kanceláře. Začínal jsem být k smrti vyděšený, možná bych vyčetl z jeho očí že je naštvaný nebo něco, jenže ne, pokaždé když se na mě podíval, byli hnědé. Děsí mě to snad víc než kdyby je měl červený. Takhle nevím, co se mu honí hlavou. Ztrácí opět kontrolu!...

Dotáhl mě tam, zatáhl žaluzie a zamčel. Jsem solidně v prdeli.

"Německo, Německo, Německo..." Měl výraz, který nedokážu popsat. Něco mezi úsměvem? Vztekem?... "Posaď se."

Sedl jsem si tedy naproti jemu. Jednu ruku měl položenou na stole, druhou si podepíral hlavu a nespouštěl ze mě oči. Začínal jsem se bát čím dál víc.

"Co za trest tě napadá?" Jeho tón hlasu se poněkud změnil, byl jakokdyby milejší.
"Nevím pane... Že tam zůstanu delší dobu než Itálie s Francií?..." Ale to opravdu nechci... "Víc práce?"
"Ani jedno z toho není potřeba. Až moc času navíc. Máš hotovou všechnu práci z minulého týdne?"
"Ano mám, pane.."
"Výborně. Co mezitím dnes celý den tedy hodláš dělat? Nemohu vám zadat novou práci, když zítra odjíždíte."
"A co mám... Tedy dělat?..."
"Máš volno, ale alespoň do dvou zůstaň na pracovišti."
"Dobře, to ovšem není problém..." Přikývl jsem. Dvě hodiny jsou brzo, budu moct jít dřív za Českem... A vše mu říct...

"Mám nápad, se kterým souhlasit určitě nebudeš. Jenže musíš. Je to přeci... Trest~" Z jeho tónu se mi udělala husí kůže, najednou byl- Hele bych spíš řekl že je nadrženej jak hovado. A takyže byl. Tak už vím co znamenají hnědé oči...

Vstal, stoupl si za mě s rukami za zády, potom mě chytil za ramena. Nahl se hlavou přezemě.
"Uděláme dohodu~"
"J-jakou dohodu...?" Začínal jsem být víc a víc nervózní. Chce opravdu to co si myslím, že chce? Ne... Určitě ne... Přece by-... NEMŮŽE! JE TO MŮJ ŠÉF!...

-Pokračování příště-