Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola sedmnáctá~

//kapitola je psaná z pohledu Německa//

Doobkékl jsem se a rozklepaný se chystal odejít pryč, bylo mi strašně. Horší pocit jsem snad v životě neměl. On mě ještě zastavil.
"Jak už jsem říkal. Nikomu ani slovo. Jinak máš vyhazov rovnou a Severní Koreou se vypořádáš sám."
"...A-ano pane-..."
"Tak~" Pohladil mě po tváři, udělala se mi husí kůže. Měl jsem chuť utéct, utéct od něj co nejdál, pryč z celého pracoviště. Vždyť už mám vše hotové!...

Upřímně, za tohle jsem se ho začal bát ještě víc než předtím. Jenže- jemu evidentně strach ostatních jen vyhovuje. Ugh.. Alespoň už vím, co znamená hnědá...

Odešel jsem a zavřel za sebou dveře. Do jeho kanceláře už v životě dobrovolně ani nevkročím.

Šel jsem k sobě, sedl si na své pracovní místo a složil se na stůl se snahou vstřebat, co se právě stalo. Pojedu pryč. Nebude mi moci tohle vícekrát udělat. Pryč. Na dva měsíce. Alespoň jsem našel pozitivum, nebude tam EU.

Bylo mi blbě, bolela mě z toho hlava. Až moc jsem o tom přemýšlel. Kašlu na to. Vše mám hotové!! Jdu za Českem!... Seru na ně, tady už ani minutu nebudu.

Vzal jsem si kufřík a sebral se. Prostě jsem odešel, ani nezaznamenal svou pracovní dobu.

Když jsem došel opět do nemocnice, ze začátku mě nevím proč nechtěli k němu pustit. Řekl jsem, že jsem jeho přítel, poslali mě tedy za ním. Přemístili ho ale do jiného patra. Co se stalo?...

Pootevřel jsem dveře.
"N-Němi!" Ozval se jeho chraptivý hlas, byl schoulený v klubíčku a měl úplné kruhy pod očima...
"Česko, co se děje?..."
"T-ta lát-.. Látka.. Přestala kompletně působit..." Zakašlal. "Od toho dne co jsi tady byl jsem ne-nespal... Bolí to p-pořád... Prý to má být lepší, dnes mi dali-.. N-něco nového.."
"Česko... Nezatěžuj se.. Nemluv pokud tě to bolí.."

Přikývl.

"Česko já-... Ve zkratce... Dva měsíce tady nebudu... Musím pracovat pro UN..."
"CO-COŽE?!..."
"Omlouvám se... Vše jsem zkazil.. Pokazil jsem práci, podepsal falešnou smlouvu... Ale hele... Do té doby než se vrátím bude vše v pořádku... Bude ti líp a už budeš moct být doma."
"A-ale-.. Já tě potřebuji!.. Teď a tady!"
"Já vím. Musíš to vydržet, prosím..."
"Ale Němi!..." Začal brečet..
"Tschechi... Neplač... To bude v pořádku... Až se vrátíš domů, budu ti volat. Každý večer na dobrou noc, dobře? Prosím, nebuď smutný... Vrátím se.."
"Ještě- Vždyť-..."
"Shhh..." Pohladil jsem ho po dlani. "Čas plyne rychle, aniž by ses nadál, budu zpět... S tebou, vše bude při starém..."
"...Co uděláš se psem?"
"Potřebuji najít hlídání... Myslíš, že by Slov-"
"Já nevím, ptej se jeho, kolem čtvrté vždy dojde, takže... Jak chceš, buď musíš za ním, nebo čekat." Z jeho výrazu šlo vidět, jakou bolest mu působí ne jen mluvení, ale taky já.

"Budu tady s tebou klidně až do večera... Zítra odjíždím..."
"Už zítra?!.."
"...."
"....To jako... Tohle je naposledy co tě vidím než se vrátíš?..."
"A-ano je... Česko já-.." Opatrně jsem ho za ruku chytil a propletl prsty. "Vše bude v pořádku. Vše bude v pořádku... Vše bude v pořádku!..."
"M-mhm..." Stále slzel. Otřel jsem mu slzičku.
"Prosím.. Usměj se. Smutek ti nesluší..."
"Necítím se na úsměv."
"Notaaak... Prosím..." Políbil jsem ho na čelo, trochu to pomohlo a usmál se, sice maličko, ale úsměv to byl. Já se usmál též.

"Ani nevíš jak krásný jsi když se usmíváš..." Políbil jsem ho na rty. Zčervenal se a úsměv byl zpět.
"Awww..."

_____________________________

Čekali jsme spolu na Slovensko, došel, o půl páté.
"Brat!"
"Ahojky Slovi.." Odpověděl Česko.
"Německo, vítej zpět!" Usmál se.
"Ahoj Slovensko, já-... Víš to ze schůze.. Potřebuji tvou pomoc.."
"S čímkoliv, je mi to líto.."
"Potřebuji hlídání pro psa, ona není náročná, věř mi.."
"Klidně se ti o ni postarám, jen mi dej pokyny." Mile se usmál.
"Děkuji mockrát, zítra ráno bych ti ji dovedl- Děkuji mnohokrát, nečekal jsem že to přijmeš-..."
"Samozřejmost."

-Pokračování příště-