Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola devatenáctá~

//Kapitola je psaná z pohledu Německa//

A je to tady. Byl čtvrtek, ráno mě vzbudil rozesmátý Itálie, co do mě šťouchal propiskou.
"Vstávej ty líná kůže, dnes tě čeká tvůj miláček~"
"Ale drž hubuuu-" Posadil jsem se na bok postele a prolnul si oči.
"Francie ještě spí-? Proč jsi mě vzbudil a ji ne...?"
"Musíš být připraven brzo :D"
"Kolik je-"
"Čtyři :D"
"Děláš si ze mě prdel..?! Šli jsme spát o půl třetí-..."
"Já vím, ale říkal si že práce má vždy přednost a spánek je podřadná věc pro slabochy!" Zasmál se znovu.
"Heeej nepoužívej proti mě má vlastní slova-..."
"Německoooo, pohni! Vstával jsem kvůli tobě brzoooo!" Začal mě tahat za nohy z postele.
"AaAaaAaaAAAAA! JÁ NECHCIIIII!" Pištěl jsem jak malý dítě.
"Co to kurva děláte-..." Probudila se Francie. "Vždyť je ještě tma-...."
"On odmítá vstávaaaaaat!" Smál se Itálie a sebral mi peřinu.
"Itálieeee!!!"
"Pojď!"

Po deseti minutách už jsem na to neměl trpělivost, vzdal jsem se, vylezl jsem z postele a šel se obléct. Itálie už byl samozřejmě hotový, podle mě stejně ani nespal.

Jídelna byla ještě zavřená, co jiného čekat. Šli jsme prostě do kanceláře začít pracovat dřív, protože nic jiného nám nezbývalo. Alespoň že práce tady je lehčí než pro EU, nemusím u všeho tolik přemýšlet.

________________________

Ano. Je to tady. Je za deset minut dvanáct, Rusko každou chvíli přijde. Snažil jsem se najít způsob jak se z toho vyvléct. Je mi blbě, půjdu na pokoj? Potřebuji si ještě něco vyřídit? Eh... Nic z toho nemá cenu.

Dveře do společné kanceláře se otevřeli. Byl to on. Předstíral jsem, že něco dělám, že jsem do něčeho hrozně zabraný. Nemělo to cenu.
"Německo-?"
"Uh... Ahoj."
"Co tady děláš-...?"
"Pracuji-.. Nech mě, nemám čas."
"..." Stále se mi díval přes rameno, začínal jsem být nervózní.
"Němi-" pohladil mě po rameni, ucukl jsem mu.
"Ne. Nech toho."
"Německo prosím- do kdy tady jsi?"
"Dva měsíce. A nech mě být."
Mírně se pousmál. "A to na mě budeš nadosmrti naštvaný? To ti nevydrží~" Úplně jsem skřípal zuby, nechtěl jsem ho ani vidět. Zasmál se, rozchuchal mi vlasy a šel k sobě. Ugh.. Co když má pravdu? Nemůžu na něj být naštvaný. Přece jen, tolik času jsme spolu strávili, znám ho víc než kdokoliv jiný, tím lépe, můžu toho využívat. Neee- to je zlý..

Mísili se mi pocity, nesnáším ho, ale stále ho mám rád- co to se mnou je?!... Je pozdě! Vše zkazil!... NE!..

Cítil jsem na sobě pohledy, všichni se na mě stále dívali. I Itálie s Francií, oba se tvářili "tohle ti nevydrží, máš ho rád~" Přirovnat by se dalo až k šibalskému úsměvu.
....Provokativnímu.

Vím moc dobře, že se na mě Rusko chvílemi díval, jednou jsem se otočil a naše oči se setkali. Hned jsem pohledem uhl. Ne. Odmítám se ti dívat do očí, parchante.

"To nevydržíš."
"NECH TOHO! TO NENÍ PRAVDA!.."
"Vidím ti to v očích, nechceš mě jen tak nechat jako minulost. Nevydržíš to." Co když má pravdu-...
Nervózně jsem polkl a otočil se k sobě.
"Rusko- víš moc dobře co jsi udělal."
"...A ty jsi v tom nevinně jo?" Sarkasticky se zasmál.
"ALE JÁ NEPŘIZABIL ČLOVĚKA!..."
"Ale zranil jsi city někoho kdo by pro tebe obětoval." Naštvaně se otočil a čuměl do počítače.
"R-Rusko ale já-..."
"Víš co? Jsi mi ukradenej. Už na tebe jebu."
Ok, teď jsem litoval svého rozhodnutí. Ne. Nemáš čeho litovat, je to jeho vina!... Nikdy jsem ho neviděl takhle uraženýho..

Ne, ne. Prostě ne. Došlo mi, že se se mnou snaží manipulovat a vzbudit lítost. Otočil jsem se a pokračoval ve své práci. Pojď, prostě piš a ignoruj ho. Problém vyřešen.

Tedy to jsem si alespoň myslel, když jsme šli na oběd, šel celou cestu kousíček za mnou. Bože Rusko-... Proč mi tohle děláš.

Sedli jsme si s Itálií a Francií k jednomu stolu a šli se najíst, na oběd bylo kuřecí z bramborama, nic extra, ale bylo to dobrý. Dojedl jsem dřív než oni, tak jsem se šel vrátit. Uprostřed cesty mě zastavil Rusko Uprostřed cesty a odmítal uhnout.
"Nech toho, seš jak malej."
"Pfff, jedinej kdo je tady malej, jsi ty." Poplácal mě po hlavě.
"Uhni, potřebuji jít pracovat."
"Jediné co potřebuješ je dýchat, pít a jíst. Vše ostatní je optionální."
"Rusko nech toho-"
"Proč jsi na mě pořád tak naštvaný? Vina není jen na mé straně."
"Já vím, ale nemáš důvod mi kazit den."
"Ti ho kazím, jo? Jen tímhle...?"
"Rusko přestaň!"
Dřepl si předemě, aby mě viděl přijmo do očí, zmrzl jsem a nechápal proč.

"Omlouvám se.. Vše jsem přehnal. Chci alespoň zůstat přáteli."
"Je pozdě. K tomu, zavinil jsem to vše já, ne? Tak proč se ještě snažíš...?"
"Protože tě mám rád? Protože jsi byl mé vše?... Teď tady máš být dva měsíce, a hodláš se mnou ani nepromluvit?.."
"Uhni mi z cesty... Chci jít pracovat..." Ne, nechci, chci být s ním, ale- NE! JE POZDĚ, ZKAZIL SI TO! MÁM ČESKO! VŠE JE PRYČ!..

-Pokračování příště-