Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola padesátá~

Došel jsem na konec lesa a zastavil se na skále, podobajíc se spíše velice vysokému svahu. Bylo to velice vysoko a řekl bych, že až kolmé. Seděl jsem na jeho okraji a mával nohama ve vzduchu. Oči mě štípaly, ruce mi brněly, stále působili látky, které jsem užil. V dáli za mnou se objevila vysoká silueta. Ignoroval jsem ji a po chvíli na ni zapomněl. Byl jsem 'šťastný' unesen ve svém vlastním světě. Jako by kolem mě nic nebylo. Nic. Jen já.. A otravné hlasy v mé hlavě.

Skoč dolů.. Poletíš...Pojď! SKOČ!

Z toho pokušení to udělat mi prudce stoupal adrenalin v žilách. Nechtěl jsem, ale... Ale co když ano? Bál jsem se těch hlasů... Bál jsem se, že je musím poslechnout.

Skoč, brouku. Zbav se starostí. Zapomeň na ostatní. Zapomeň sám sebe.

Vstal jsem ze sedu, udělal krok do prázdna, a...

____________________________

Nějaký člověk mě strhl zpět. Zapištěl jsem a hryzl ho do ruky, kterou mě držel. Vyjekl, ale nepustil mě. Jeho sevření bylo pevné a nenechal mě jít. Po pár minutách vzpírání jsem se vzdal. Téměř jsem usínal.

Dotáhl mě zpět do města. Skončil jsem v opravdu velkém rodiném domě. Vůbec mě v tu chvíli nezajímalo, kde jsem, a s kým jsem. Nic jsem neřešil a na tváři jsem měl výrazný úsměv.

Někdo mi stále rval před čumák sklenici vody. Ani kapičku jsem nechtěl.
"Alespoň trošičku-..."
Nereagoval jsem na jeho slova. Byl jsem vyčerpaný a téměř se mi zavíraly víčka.
"Hej... Hej? Neusínej na stole! HEJ!"

Zase mě vlekl pryč. Do postele. Byla obrovská a měkká. Během pár sekund jsem usnul.

___________________________

Ráno jsem se probudil díky světlu. Kde to- co to je?... Proč jsem tady?... Začal jsem panikařit, vyletěl jsem z postele a běžel pryč z pokoje. Bytem se prolínala překrásná vůně. Co by to mohlo být?

Zastavil jsem se ve dveřích a zmateně hleděl po prázdné kuchyni, přesto na lince leželi talíře s teplou snídaní.
"Haló?.." Vydal jsem ze sebe chraptivým hlasem. "J-je tady někdo?.."
Neozvalo se ani slůvko na odpověď.
"Kdokoliv?..." Přišel jsem ke stolu a posadil se na židli.

Někdo mě v tu ránu chytil zezadu za ramena. Lekl jsem se a zaječel jako malé dítě.
"Bože klid, proč řveš..." Ozval se za mými zády dosti povědomí, ale přesto neznámí hlas. Neměl jsem odvahu se otočit a podívat tomu člověku do tváře. Klepal jsem se a bál, kdo to je. Opatrně jsem se ale podíval.

Poněkud vysoká postava, na vlajce převažující modrá barva se žlutými detaily. Zlatavá obrovská křídla.

Chvíli mi ale trvalo, než mi docvaklo, kdo mě drží.
"K-Kazachstán-?"
"Můžeš mi vysvětlit kdo jsi a jak jsi se tady sakra vzal?"
"Jak to mám vědět? Po svých jsem sem nedošel.."
"Božeeee.. Rusko zase chlastal..."
"T-TO JE DŮM RUSKA?!!" Zalekl jsem se a během vteřiny zdrhal pryč ke dveřím. Kazachstán ale zavolal...
"RUUUUUUSKOOOOOO!!!" ...Div mi nepraskly ušní bubínky.

Ne jen že se hned zjevil Rusko, ale společně s ním i jeho dva sourozenci, Bělorusko a Litva. Zmateně na mě hleděli.

"Ty jsi včera pil-" Vyčítavým pohledem probodával Kazi Rusko.
"Mhm- ne."
"Proč jsi zase někoho dotáhnul, však čum, jak je chudák vyděšenej."
"Nedotáhl jsem ho, když jsem byl namol."

Litva s Běloruskem raději vycouvali krok po kroku z místnosti.

Hádka mezi bratry se rozmáhala.
"PROČ JE SAKRA TADY?"
"MUSEL JSEM HO SEM DOVÉST!"
"DŮVOD?!"
"PROČ BYCH TI HO MĚL ŘÍKAT?!"
"NENÍ TO JEN TVŮJ BARÁK!" Vztekal se Kazi.
"VYPADNI! ИДИ НАХУЙ, NECH MĚ BEJT, СУКА!" Praštil ho a odstrčil do strany.

Popadl mě za zápěstí a táhl pryč. V životě jsem se snad takto nebál. Nejsem zvyklý na hádky, k tomu nemám sebemenší tušení, kam a proč mě táhne.

Zavřel se se mnou do menšího pokoje, ne moc uklizeného a hodně chaotického. Vydýchával se a klidnil svůj adrenalin. Já akorát stál na místě jako solný sloup a ani se nehnul. Po chvíli promluvil.
"Posaď se ke stolu."
"P-proč-"
"ŘEKL JSEM POSAĎ SE KE STOLU!" Ohnal se po mě. Poslechl jsem ho a posadil se. Takto vynervovaný jsem už dlouho nebyl.

"Tak hele..." Dřepl si předemě. "Je čistě moje dobrá vůle, že žiješ, a že jsi tady."
"J-jak to myslíš..?"
Zasmál se svým hlubokým smíchem. "Feťák na okraji skály? No prosím, určitě by jsi přežil, kdybych nešel kolem, co, idiote?"
Chvíli jsem mlčel, pak jsem se jen pousmál. "Víš... Bylo by mi lépe, kdybys mě shodil."
"Neser. Taky jsem to udělat mohl." Sykl. "Zůstaň tady.. Běda ti, zda-li se pohneš." Vstal a odešel. Po minutě se vrátil se snídaní na talíři a sklenicí vody.
"Jestli nechceš zdechnout, pij, jez." Podal mi obojí.
"Proč to sakra děláš, když mě nenávidíš?..." Podíval jsem se do země.

-Pokračování příště-