Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola třetí~

Čas uběhl rychle, dokončil jsem co jsem mohl, víc už bych opravdu nedokázal, neměl jsem trpělivost a už jsem se téměř nesoustředil. Uklidil jsem si na stole veškeré dokumenty, vypnul počítač a pobral jsem si své věci, včetně mobilu. Bylo už pozdě, kolem jedenácté hodiny večerní. Byl jsem poslední co odcházel, to už se dlouho nestalo.

Došel jsem na vrátnici, už ani vrátný tam nebyl, čipl jsem si tedy kartou, abych mohl odejít. Má pracovní doba byla zaznamenána, já odešel a čekal v dešti a tmě na autobus. Domů se mi ale vůbec nechtělo, nevím proč, vždy když tam jsem sám, přepadají mě myšlenky, které by neměli, a je složitější se jich zbavit. Můžu zavolat Slovensku? Možná ještě nespí, možná by mě vzal dovnitř..

Moje myšlenky přerušila už noční linka autobusu, který projel kaluží a nahodil mě. Děkuji, úžasný řidič. Mokrý jsem nastoupil dovnitř, sedl si a jel domů. Slovimu možná zavolám později, možná taky ne. Už určitě spí.

Po skle sjížděly kapky deště. Pro někoho deprimující, pro mě uklidňující pohled. Pršelo víc a víc, venku byla tma a mlhavo, nikde jsem nikoho neviděl. Doma už není jídlo, musím se stavit po cestě alespoň pro housku... Vystoupil jsem tedy o nějakou tu zastávku dřív, u večerky, protože všude bylo zavřeno.

Našel jsem si akorát tak čínské nudle a nějaký ten alkohol, proč ne, alespoň na chvíli zapomenu na své problémy. Zaplatil jsem, déšť se mezitím poněkud utišil. Neměl jsem náladu jít domů, kousek od tam byl park, tak proč ne, sedl jsem si s lahvemi na lavičku, otevřel jednu a napil se piva. Netrvalo dlouho a viděl jsem dvojitě. Měl jsem se náhle líp, hvězdy na tmavém nebi  krásně zářily, déšť už jen mírně poprchával, kapky mi stékaly po vlasech a obličeji, a já seděl a pil. Po třech pivech mě napadlo zavolat Slovensku, nevěděl jsem proč, a byla to asi i chyba, už si moc nepamatuji, ale akorát mě poslal do háje se slovy "Kurva musíš mě budit? Je půl dvanácté a já sotva usnul! Co chceš?!"

Tak nic, v tu chvíli mi to vůbec nevadilo, seděl jsem a otevíral čtvrtou láhev. Víc si už nepamatuji... Jen tmu, chladný vzduch a mlhu co mi šla od pusy.

Vše bylo klidné, veselé a já byl konečně s hlavou bez myšlenek. Víc si už nepamatuji, usnul jsem, jediné co vím je, že mi byla zima.

________________________

Něco mě probudilo, slyšel jsem jakokdyby srkání, chtěl jsem se posadit, jenže jsem se praštil, jak jsem se vzal pod lavičkou pro mě byla záhada. Nademnou někdo seděl.
"Agh moje hlava-" Řekl jsem si pro sebe potichu, ten člověk se lekl a uskočil, vstal a podíval se pod lavičku.
"Co tady děláš?" Pověděl povědomí člověk, byl to Německo. Na první pohled jsem ho nepoznal. Odložil na lavičku svůj kelímek s kávou a podal mi ruku.
"Vstávej, jak jsi se tady vzal? Je šest ráno.."
"Šest? Ráno? Já-... se trochu napil-..."
"Trochu? Tak to od tebe jsou tyhle flašky?" Ukázal na láhve vedle kterých seděl.
"Asi ano, pokud je to radegast-" Chytil jsem se jeho ruky, on mě vytáhl a postavil.
"Ach bože Česko, v tomhle stavu opravdu do práce nemůžeš." Podepřel mě, jako bych byl nějaký invalida.
"Nech toho, jsem v pohodě. To zvládnu." Chtěl jsem se pustit, ale bolest hlavy díky kocovině sílila a já spadl na zem.
"...To vidím. Pojď, vezmu tě k sobě a dám ti prášek na hlav-"
"Německo prosím, to zvládnu sám, bydlím odsud kousek..."
"Když půjdeš se mnou, omluvím tě, dojdeme trochu později, nic se nestane, ale jedině, když půjdeš ke mě. Věř mi. Dokážu to v práci domluvit." Odpověděl, podepřel mě znovu a vedl mě k němu domů. Asi je to pravda, je přece na vyšším postavení než já a Evropské Unii by řekl pravdu v jemnější míře.

Šli jsme za roh, po takové klidnější ulici, vešli jsme do bílého domu, on odemkl a pustil mě dovnitř.
"Mám se vyzout...?" Nebyl jsem si jistý, tak jsem se radši zeptal.
"Ano pokud by jsi byl tak hodný." Sundal mi bundu, pověsil ji na věšák, sobě potom taky. Cítil jsem se jako malý dítě ve školce, kterému učitelka sundává takovou tu bundičku.
"Němi to bych zvlá-"
"Shhh, notak.. Nepotřebuji ještě aby jsi se znovu zřítil a narazil si hlavu." Zasmál se, vyzul a čekal na mě, sundal jsem si tedy boty též a dal je vedle těch jeho. Opět mě chytil a vedl do obýváku, posadil mě na gauč.
"Vydrž tady, donesu ti ten prášek." Odešel do kuchyně, já chvíli seděl a prohlížel si jeho krásný dům. I ten obývací pokoj byl moderní, obří gauč, sedačky, velká televize a obří okno, z kterého bylo vidět na obří zahradu plnou kytek, určitě se o ni dobře stará.

"Tady to máš." Dal mi pilulku a sklenici vody.  "Do deseti minut to zabere, chvilku si tady odpočiň."
"D-děkuji ti." Vzal jsem si to, spolkl prášek a zapil ho vodou.

-Pokračování příště-