Hvězdný vězeň [Countryhumans CZ]

~kapitola první~

//Příběh je psán z pohledu Česka//

Z říše snů mě probudilo otravné zvonění telefonu. Převalil jsem se na druhý bok, snažil se to ignorovat, zvonil ale dost dlouho, už asi tři minuty. Natáhl jsem se pro mobil, ale díky mé šikovnosti jsem ho akorát shodil. Přestal zvonit tak jsem usoudil, že jsem to vypl, převalil jsem se na druhý bok a znovu usnul.

Po nějaké chvíli mě probudilo sluneční světlo procházející skrz žaluzie. Prolnul jsem si oči a zívl. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem vstal, málem šlápl na mobil. Málem bych zapomněl, že mi někdo volal. Zvedl jsem ho, v tu chvíli jsem si všiml obří praskliny přes celou obrazovku. Dobře ty. To sis pomohl. Snažil jsem se ho zapnout, obrazovka se rozsvítila, byl jsem rád, ale ani bych se nedivil, kdyby ne. Pět zmeškaných hovorů od Slovenska. Proč mi volal mi v tu chvíli bylo jedno, byl jsem rozespalý, vrátil jsem mobil na noční stolek a šel jsem do koupelny. Denní rutina, nějakou tu chvíli jsem zíral do zrcadla a možná až přehnaně přemýšlel nad smyslem mé existence. Zvonění mobilu se ozvalo znovu, vzal jsem ho a zvedl.

"Česko, proboha žiješ? Proč jsi mi to nezvedal?!" Ozval se Slovensko rozzuřeně.
"..Spal jsem. Co chceš...?"
"Už víc jak hodinu jsi tady měl být, EU zuří."
"Cože? EU? C-co je za den?
"Pondělí, skoro čtvrt na devět, je pauza a zrovna ty jsi měl mít jednání a nepřišel jsi!"
"Pondě- oh kurva- omlouv mě, do půl hoďky jsem tam."
"Pohni." Řekl naštvaně a položil to.

Začal jsem zmatkovat, po domě shánět slušné oblečení, od doby co nebydlím se svým bratrem se vše změnilo, celkově i já sám, na vše zapomínám a bez něj jsem ztracen, práci si držím téměř na vlásku.
Pobral jsem nějakou košili, džíny a pásek, hodil to na sebe, s taškou, kterou jsem si od pátku nevybalil, a mobilem v ruce, jsem vyrazil ze dveří. Neběžel jsem, tohle mi za to opravdu nestálo. Seřvou mě tak jako tak.

Postával jsem na zastávce se sluchátky v uších, když konečně dorazil autobus. Nastoupil jsem, posadil se na sedadlo a opřel hlavu o okno. Cesta se mi zdála mnohem delší než obvykle, čas se táhnul jako polozmrzlá řeka. Sledoval jsem cestu z okýnka. Na další zastávce se otevřeli dveře a dovnitř vběhl splašený Německo. Evidentně nejsem jediný kdo jde pozdě. Ale že zrovna on? Většinou chodí ještě s časovou rezervou-...

Cvakl si lístek a posadil se pár sedadel za mě, já ho ignoroval a díval se z okna na míhající se cestu.

Autobus zastavil, vystoupil jsem stejnými dveřmi jako Německo, který vyběhl rychlostí blesku a div mě nesrazil na zem, ani se neohlédl, přeběhl silnici a vešel hlavními dveřmi do budovy. Zpravil jsem si vlasy a šel za ním, nastoupili jsme do výtahu a za celou dobu nepromluvili ani slovo. Vystoupil a šel do své kanceláře jako by se nechumelilo, nejspíš neměl žádné schůze. Já zase šel na druhou stranu za Slovenskem, který měl stále pauzu. Zaklepal jsem na dveře jeho kanclu. Otevřel, zatáhl mě dovnitř a vlepil mi facku.

"Co děláš vole-?" Odstrčil jsem ho a chytil se za tvář.
"MYSLÍŠ SI, ŽE MĚ SNAD BAVÍ SNÁŠET ZA TEBE TVÉ ULEJVÁNÍ?! MYSLÍŠ, ŽE JE ZÁBAVNÉ, KDYŽ PO MĚ ŘVOU, MEZITÍM CO TY SI SPÍŠ, KDYŽ UŽ JSI TU DÁVNO MĚL BÝT?! NEMĚL BY SPÍŠE STARŠÍ SOUROZENEC SNÁŠET TOHLE ZA TOHO MLADŠÍHO?!" Začal po mě řvát.
"Já jen zapomněl co je za den, se stává."
"ZAPOMNĚL?! ZAPOMNĚL?! NEZDÁ SE TI, ŽE ZAPOMÍNÁŠ NĚJAK ČASTO?!" Přistála mi na obličeji další facka.
"Au?" Podíval jsem se na něj zmateně.
Slovensko chvíli mlčel, pak mě chytil za rameno.
"Já chápu že to máš složitý, jenže-... Mě už to opravdu přestává bavit. Slovensko tohle, Slovensko tamto. Vše snáším jen a jen já." Řekl už klidnějším hlasem, stále byl ale naštvaný. Šlo to z něj vidět.

Nastala chvíle ticha, potom mě pustil, šel ke stolu a podal mi nálož papírů. "Tohle za tebe ale vážně dělat nebudu, máš tam i moje zápisky ze schůze, řiď se podle toho a dodělej to co nejdříve, má to být tvá práce, měl by jsi být rád, že jsem ti to vzal a nemusel jsi jít za Evropskou Unií, asi by tě hodil i s těma papírama z okna." Dal mi složky a papíry se záznamy do rukou a vyprovodil mě ze dveří. "A dej mi prosím příště alespoň vědět, zda ještě žiješ." Poplácal mě po rameni. "Děkuji bráško, bez tebe bych-..." Odmlčel jsem se, a radši jen řekl znovu "...Děkuji." Vzal jsem si to vše a šel do své kanceláře.

Šel jsem po chodbě s náručí plnou papírů a doufal, že mě EU neuvidí. Teď opravdu ne, to by bylo to poslední, co bych potřeboval. Místo šéfa do mě ale vrazil Polsko.

-Pokračování příště-