Já a můj egoista[OPRAVA]

dvakrát záchrana

,,Anny" uslyším svého blonďatého bratra v chodbě. ,,Ano" podívám se na chodbu. ,,Haló" řeknu a podívám se po obou stranách.

Najednou ucítím ten pocit že je někdo za mnou a nahned jsem se zatřásla z toho blbého pocitu.

Než jsem se stihla otočit tak mě někdo praštil do zad a dokázala dopadnout na zem. ,,Piči" řeknu a chytnu se za břicho.

Podívám se po matce. Vytřeštím oči na ní ,,co po mně chceš" řeknu roztřeseným hlasem. Odmalička už mi ničí život jak psychicky tak i fyzicky.

,,Teď zemřeš" řekne na mě. Všimnu si za mnou Davida. ,,Davide pomoct" řeknu se slzami v očích, jenže se ani nepohl. Vzala si odněkud nůž a bodla mi ho do mé holeně. Zaskučím bolestí a vytrskly mi slzy z tý bolesti.

Strašně moc jsem křičela po nich ale oba dva byli vypnutý.

Mihly se mi jediný otázky. Proč to dělají? Co se jim stalo? Proč zrovna u andělů jsem posednutá k nim?!

Brečela jsem tak moc jako moje krev.

Uslyším rychlí kroky ke mně a i Davida jak spadl. Simon mě vzal okamžitě do ruky.

,,Co vyvádíte?" řekne na ně a už mě bral do jeho pokoje. Dal mě na postel a jeho podlaha začala být zakrvácená. V sedu jsem stále brečela a pomalu vzlykala.

,,Co se jim stalo?" řekne Simon.

,,Vyndavát to asi nemá cenu" podívá se mi na nohu. ,,A co nemocnice" řeknu mezi bolestí. ,,Jo to zní jako lepší plán" řekne a vzal mě. Bral to jak Tobiáš, takže oknem.

***

Měla jsem už na noze obvaz. ,,Proč se mi to teď děje" řeknu a smutným výrazem se podívám na Simona. ,,Nevím" pošeptá a sedne si. ,,Můžu zítra do školy?" podívám se na Simona. ,,V tomhle stavu fakt ne". ,,Ale..." zamračím se ,,neříkej nic Tobiášovi". Zamračil se hned ,,bylo by lepší kdyby to věděl". Zamračím se tentokrát já. ,,Nech si svoje ksichty. U něho bys byla v bezpečí a určitě by tě přijmul". ,,Nejdřív vyvádíš že byl u mě a teď chceš abych se vrátila?" založím si ruce. ,,Hele nevím jestli ti zase neublíží, ale i tak by bylo lepší jít k němu. Radši tě budu zase vidět v depresi než-" přestal mluvit. Zamračil se nad svojí poznámkou. ,,Než co?" optám se. Podíval se na mě se smutným pohledem ,,než mrtvou" řekne a mně projel mráz po zádech.

,,Hele nabídl se ne?". ,,To jo ale" nedokážu doříct větu ale Simon hned mě pochopil ,,nechceš si přiznat že potřebuješ jeho pomoct?" ušklíbne se.

,,Hej ale on má pořád svoje ego o mně to doslova vytáčí" zamračím se a trochu se mi začervenají tváře. ,,No jo. To asi nikdo nemá rád ale řekni si to až poznáš celou famílii" podívá se po mně s úsměvem. ,,Teď jsem tě nepochopila" řeknu. ,,Blackovi jsou egoistický, takže bude i jeho sourozenci". ,,Ježiš" řeknu a vydechnu. ,,Teď běž spát" řekne Simon a přikryje mě a odejde s úsměvem.

Zachumlám se a usnu.

***

Asi bych to zkrátila. Po týdnu mě pustili a Simon podle slibu nic neřekl. Ani nemá zapotřebí.

Povzdychnu si že teď mě čeká jejich pohledy. Já ale to musím zatajit!

,,Ahoj'' řeknu na ty tři. Všichni tři byli na mobilech. Oba dva vytřeštili oči až na Tobiáše ten si nechal zamračenej pohled.

,,Kde jsi byla?" řekne Tobiáš. ,,V nemocnici" pokrčím rameny a šla si sednout. ,,A co jsi tam dělala?" řekne tentokrát Zuzka. ,,Ležela" řeknu otázale. ,,Proč jsi tam byla?" řekne Zack.