SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 38

„Kde..., kde to jsme?" Špitla jsem, když se Ramon konečně zastavil. Celou cestu jsem se neodvážila skoro ani pohnout. Ani když zastavil auto u chaty u jezera, pomalu mne vytáhl z auta násilím, popadl mne do náruče a vykročil stezkou do lesa, ani tehdy. 

 „Pamatuješ tenkrát na tvoje narozeniny? Tenkrát v lese?" Řekl, když mne postavil na zem, před mohutný skalní masiv. 

 „Vlastně jsem tu na to narazil, úplně náhodou." S obavami jsem se rozhlédla kolem. „Věříš mi, Eleno?" Zašeptal a prstem nadzvedl moji bradu. Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich všechnu lásku světa. Bylo to zvláštní, ale jenom s ním, jsem se cítila v bezpečí. Přikývla jsem, ale srdce jsem měla až v krku, když mne vzal za ruku a táhl mne úzkou skalní chodbou.

 „Ramone." Vydechla jsem údivem, když jsme se zastavily v kulaté jeskyni. Všude kolem dokola na stěnách plápolalo snad stovky svíček a celá kamenná zem, byla pokryta desítkami polštářů. Rozhlížela jsem se kolem a naprázdno jsem polkla, když jsem si všimla, že všude na stěnách vyseli těžké železné okovy. 

 „To jenom pro jistotu." Zašklebil se na mě.„Ale doufám, že tentokrát, je nebudu muset použít."

 Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu. Cítila jsem se bezradně a trapně. Ale zároveň jsem byla hodně, hodně vzrušená. 

 „Nemusíš mít strach, lásko. Jsem silnější než ty." Zašeptal mi do vlasů. Srdce mi začalo divoce tlouci. S obavami jsem se zadívala na okovy ve skále. Silnější? Bože! Co když mu ublížím. Co když ho zabiji. Co když, mne nedokáže zkrotit. Co když... 

„Věř mi." Přerušil jeho hlas mé myšlenky. „Miluji tě, Eleno. Miluji tě víc než svůj život, ale nehodlám ho ukončit zrovna tvojí rukou."

 Musela jsem se usmát. Cožpak nedokáže být alespoň chvíli vážný? Měla jsem strach. Ale ne z něho. Bála jsem se sebe. O něj. Bála jsem se, že to nezvládneme. Zhluboka jsem se nadýchla a zavřela oči. Miluji ho. Ano! Tolik ho miluji. Konečně to vím. Cítím. Konečně jsem to přiznala sama sobě. I jemu. Cítila jsem, jak mi srdce začíná divoce tlouci. Tak divoce, že to muselo být i přes slabou látku mé noční košile znát. Najednou jsem ucítila jeho ruce na mých ramenou.

 Neodvážila jsem se otevřít oči, jen jsem ztěžka polkla, když se hladká látka začala sunout z mého těla dolů. Zvrátila jsem hlavu dozadu a ještě jednou jsem se několikrát nadýchla. Ucítila jsem, jak se mi košile sesunula k nohám. Stála jsem teď před ním, úplně nahá. Vzrušená a toužící. 

 Cítila jsem, jak mi tep divoce pulsuje ve spáncích. Celé mé tělo se třáslo a měla jsem pocit, že sotva mohu popadnout dech. A když jsem ucítila jeho vlhké rty na mé tváři, rtech a na svém krku, ztratila jsem se úplně. Zatmělo se mi v hlavě a jediné po čem jsem toužila, byl on. Jeho tělo. Jeho doteky. Jeho láska. On! 

„Podívej se na mě!" Uslyšela jsem jako by z dálky jeho hlas, za zvuku trhající se látky. Nahlas jsem vydechla a otevřela oči zamlžené touhou zrovna ve chvíli, kdy z něho mé ruce servaly poslední zbytky košile a přirazily ho ke stěně. Lačně jsem přehlédla jeho nahou hruď, vší silou ho přirazila ke zdi a vrhla se na jeho opasek. Nespokojeně jsem zavrčela, když mne jeho ruce zastavily. 

 „Bude to v mé režii, miláčku!" Procedil mezi zuby a vzápětí mne přitiskl na protější stěnu. Krev ve mně bublala vzrušením a měla jsem pocit, že své tělo už ani sama neovládám. Zuřivě jsem ho chytla za ramena, přetočila se s ním a narazila do stěny, až to zadunělo a několik kamenů spadlo těsně vedle nás. Vůbec jsem to nevnímala, chytla jsem ho ještě pevněji a vrhla se na něj. Sykl bolestí, když jsem uslyšela několik křupnutí. Na vteřinu jsem se zarazila, ale jakoby s obavami, aby mne znovu nezastavil, jsem se na něj vrhla ještě jednou. Několik dalších křupnutí jsem ucítila pod svými prsty na jeho hrudi. Cítila jsem se jako smyslů zbavená. Nevnímala jsem nic, jen svou touhu. Vášeň. A neskutečný chtíč. Zavrčela jsem jako zvíře, když jsem ucítila jeho odpor a znovu s ním přirazila na druhou stranu místnosti. Neskutečný hlomoz otřásl celou jeskyní a několik dalších balvanů, se nám skutálelo k nohám.