SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 26

Byla jsem na něj vážně naštvaná. Zase. Je vlastně den, kdy bych nebyla? Byla jsem nucena, jít s Ramonem na jakýsi ples. A argumenty typu, plesové šaty mi nesluší, vážně nejsem plesový typ, je mi strašně špatně, mám pocit že umírám..., prostě nezabrali. Nakonec mě ta otravná ženská navlékla do bleděmodrých korzetových šatů z vypasovaným živůtkem a vysoko mi vyčesala vlasy. A nezabralo ani to, že jsem se rozhodla demonstrovat svou nechuť tím, že s Ramonem nepromluvím ani slovo. 

 „Jsi nádherná..., víš to?"Usmál se na mě Ramon, když jsme vstupovali do sálu. Jen jsem se na něj zamračila, ale chytla jsem se jeho paže. Měla jsem takový divný pocit. Zdálo se mi, jako by si nás všichni neustále prohlíželi. Nervozně jsem se ošila. 

 „Proč..., proč si nás neustále všichni prohlíží?" Zašeptala jsem směrem k Ramonovi.

„Protože mi tě závidí, lásko." Zasmál se, přivinul si mě do náručí a začal se se mnou točit v rytmu hudby.

„A pak, většina ze zde přítomných, jsou upíři. Možná kromě barmana." Pohodil hlavou k baru. Vytřeštila jsem na něj oči. Ples upírů? Zbláznil se? Zřejmě jsem se tvářila dosti vyděšeně, protože mě pohladil po tváři. 

 „Nemusíš mít strach. Nikdy bych tě sem nevzal, kdybych se bál, že ti hrozí nějaké nebezpečí. Ale, je to takový zvyk, jednou ročně absolvovat tento ples. A letos..., letos, jsem se na něj obvzlášť těšil."Zatvářila jsem se nechápavě. 

 „Mám nejkrásnější doprovod." Usmál se a cvrnkl mě do nosu. 

„A zřejmě také nejchutnější." Ozvalo se za mými zády. 

 „Eleno, to je můj přítel, Karl." Řekl Ramon, podal tomu muži ruku a s úsměvem se poplácali po zádech .

 „Přívlastek dodám později, záleží na tom, jak se k tobě bude chovat." Ten muž se jen zasmál, přistoupil ke mně a políbil mě na hřbet ruky. 

 „Samozřejmě, že nejlepší."Zašeptal, a aniž by pustil mou ruku, měřil si mě pohledem. 

 „A nebo také, bývalý."Procedil Ramon mezi zuby a přivinul si mě majetnicky do náručí.

 „Nemohu tomu uvěřit, Ramon Cronvel, a s doprovodem?" zatvářil se vyděšeně, „tak to je vážné, brachu." Neustále si mě měřil pohledem a když jeho oči spočinuly na mém krku, přelétl mu úsměv po tváři.

„Dovolíš mu, aby se s tebe krmil?" Co mu je do toho sakra? Nervozně jsem přešlápla a přitiskla se více k Ramonovi. 

 „Obětuješ pro mne jeden tanec, Eleno?" Uklonil se a vzal mne za ruku. Otočila jsem se na Ramona.

„Jeden špatný pohyb a zlomím ti vaz." Sykl, Ramon. 

 „Tím jsem si stoprocentně jistý." Karl se ještě jednou uklonil a vtáhl mne do kola. 

 „Líbí se ti to?" Co? Ty se mi nelíbíš. A vážně mi ten chlap lezl na nervi. A to ho znám sotva pár minut. 

 „Když se s tebe Ramon krmí." Začervenala jsem se. Prostě jsem se tomu neubránila. 

 „Takže líbí,"  Vykřikl vítězoslavně. „víš vůbec, co to pro upíra znamená? Když se mu sama a dobrovolně vzdáš?" Hlasitě jsem polkla. Začínala jsem ho mít opravdu dost.

 „On tě vážně miluje." Řekl, a já si oddychla, když přestali hrát. Zaplať pánbu, že je konec. Pomyslila jsem si. Ale, kde je sakra Ramon? Rozhlížela jsem se kolem, dokola. Kruci! Kde může být? Bloudila jsem zrakem po všech přítomných. 

 A najednou, jsem zůstala stát jako přimrazená. Najednou, se mi zastavilo srdce. Najednou, jsem měla pocit, že chci umřít. Uviděla jsem ho. Viděla jsem, jak se líbá z nějakou ženou. Slzy se mi vehnali do očí, z toho pohledu. Plazila se po něm a líbala ho. Líbala. Cizí ženská. Bože, chci umřít. Srdce se mi rozbušilo jako na poplach. Tak šíleně, že to muselo přehlušit veškerou muziku. 

 Zabiji ho. Zabiji je oba. Udělala jsem jeden krok jejich směrem a znovu se zastavila. Polykala jsem slzy. Sakra, jsem tak pitomá. Proč mi to sakra, najednou tak vadí. Proč? Nechápala jsem, sama sebe. Proč mi to vadí? Proč mi vadí, že se líbá s nějakou ženskou a ne se mnou? Proč? Když ještě před pár dny, bych za to dala já nevím co.  Dala bych za to všechno na světě, jen abych od něj měla pokoj.  A teď, teď bych dala všechno na světě za to, abych to byla já. Abych to byla já, koho líbá.  Abych to byla já, koho miluje.

 Otočila jsem se a bez dalšího ohlédnutí, jsem utíkala pryč. Musela jsem. Musela jsem odsud.  Z téhle planety. Vesmíru. Pryč.  Prodírala jsem se davem a nedívala se napravo ani nalevo.  Kruci. Zakopla jsem o nohu barové stoličky. To ty šaty.  Ani hýbat se v nich nedá. To je kvůli němu. Všechno je kvůli němu. 

 „Dáte si něco, slečno?" Barman na mě upíral svůj zrak. Ani jsem si neuvědomila, že se nepřítomně opírám o barový pult. Jasně! Dám.  Dám si všechno. Všechno co teče. A hodně. Hodně, alespoň, na toho hajzla zapomenu! 

 „Panáka!" Vyprskla jsem a usadila se za pult.