SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 5

„Tak to by mě zajímalo, co mělo být to překvapení!". Postavila jsem se před Jennu ,když jsem se konečně vyhrabala s postele. 

 „A nenašla jsi ho?". Jenom si povzdechla a podívala se na mě. 

 „Mám pocit, že Ramon říkal něco jiného!" Jo? To by mě tedy zajímalo, co říkal. Však jsme se hned potom, co jsem se málem svezla z toho srázu dolů, vrátily zpátky. 

 „Eleno! Vím, že to byl asi dosti zvláštní způsob, ale myslím, že víš, o čem mluvím!" Jen jsem se na ni nechápavě podívala. 

 „Mám pocit, že jsi konečně pochopila, že existuje někdo, kdo by tě mohl ochránit!" Nevěřícně jsem na ni vytřeštila oči. To jako on? To nemyslí vážně? Už jsem se nadechovala k dosti peprné odpovědi, ale pak jsem si promítla v hlavě, všechno co se stalo. 

 To jak mě chytil do náručí. To jak mě odnesl až sem a uložil do postele. A hlavně to, že jsem se cítila v bezpečí. Po hodně dlouhé době, jsem se tak cítila. Vlastně, musím říct, že jsem se tak necítila, ještě nikdy. Ještě nikdy, jsem necítila, takový pocit bezpečí, protože jsem najednou věděla, že mě ochrání a já se nemusím bát. Protože jsem mu věřila. Protože jsem věděla, že je silný za nás za oba. Protože jsem věděla, že je silnější jak já. 

 Byla jsem zmatená. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Nikdy jsem takové pocity neměla. Dvakrát jsem se nadechla k odpovědi, ale pak jsem se otočila na podpatku a vytratila se ven. Potřebovala jsem být chvíli sama. Potřebovala jsem přemýšlet.

 Sedla jsem si na kraj jezera a otevřela jsem tu knížečku. Byla krásná. Líbila se mi. Ručně vázaná v mačkaném koženém obalu. Začetla jsem se. Bože! To snad nemyslí vážně? Ten chlap je vážně neuvěřitelný. Co si o sobě myslí? Přečetla jsem ji jedním dechem asi třikrát za sebou. Dozvěděla jsem se všechno! Všechno o čem vím, i o čem nemám ani tušení. Začala jsem mít na něj zase vztek. Hlavně ta kapitola o sexu a milování. Chtěl mi dát snad návod k použití? Co si o sobě sakra ten chlap myslí?

„Konečně jsi pochopila, že se mě nemusíš bát?". Trhla jsem sebou. Stál kousek ode mne a díval se na mě. Měla jsem sto chutí, tu knížku hodit do jezera, ale zastrčila jsem ji do kapsy.

„Nebojím se tě!". Vyštěkla jsem. Jen se usmál a sedl si vedle mě. 

 „Vážně? Já bych neřekl!" Nejraději bych ho praštila. Měla jsem na něj takový vztek. Vůbec jsem nechápala proč. Proč mě zrovna on, dokáže tak rozčílit, už jen svou pouhou přítomností?

 „Doufám, že jsi četla pozorně.". S úsměvem pohodil hlavou.

„To myslíš, jako ten manuál na upíry?" Vyprskla jsem na něj. „Bláznům se nemá odporovat, takže, ano!"Zářivě jsem se na něj usmála. Vyskočila jsem a otočila se k odchodu. 

 „A co jsi zjistila?". Objevil se přede mnou. Udělala jsem automaticky krok zpátky. Znervózňuje mne.

„Že jsi naprostý cvok!". Udělala jsem ještě jeden kroj zpět. Pokřiveně se na mě usmál a přiblížil se ke mně. Vzal do rukou pramen mích vlasů a podíval se mi do očí. Podlomily se mi kolena a srdce mi začalo divoce bušit. Co se to se mnou sakra děje? Strach z něj nemám, to vím! Tak proč se vždy tak rozklepu, už pod jeho pouhým pohledem? 

„Možná...!". Usmál se. „Ale do tebe."

 Hlasitě jsem polkla a ustoupila ještě o krok. Co tím myslí? Je vážně blázen? Však mě ani nezná.

 „Vím o tobě všechno." Zašeptal, jako kdyby věděl, na co myslím. „A jestli jsi četla dosti pozorně, tak víš, že teď slyším tvé srdce. Slyším, jak bije vzrušením." Přejel očima po mé tváři. Měla jsem chuť, se zahrabat pod zem. 

 „Vzrušením...?" Vyprskla jsem. „Možná s té představy, jak se smažíš v pekle!". 

Vypadalo to, že se vůbec nenaštval. Naopak. Hlasitě se zasmál a chytil mne do náručí. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale nešlo to. Nemohla jsem se ani hnout. Svíral mne v náručí a já cítila, jak mnou prochází spousta pocitů. Vzrušení. Zloba. Vztek.

 „Pusť mě!". Křičela jsem a zmítala se v jeho rukou. 

 „Vidíš...". Zašeptal a přičichl k mým vlasům. „Nemáš se čeho bát. Jsem silnější jak ty. O hodně silnější!" Vydechl,a přiložil svá ústa na má. 

 Bože! Co je to? Líbí se mi to? Líbí? Neodtáhla jsem se. Neodtáhla. Chytla jsem ho okolo krku a polibek mu vrátila. Ano, vrátila. Teprve když jsem si uvědomila, co dělám, jsem ho od sebe zadýchaně odstrčila.

 Sakra! Co to dělám? Co? Vždyť toho chlapa nesnáším. Nesnáším ho! Zřejmě, pominutí mysli. Nic jiného v tom nemůže být. Určitě! Ale tolik se mi to líbí. Tolik! Nebyla jsem schopna říci jediné slovo. Jen jsem se chtěla, co nejdříve ztratit.

 Rozeběhla jsem se zpátky k chatě. Byla jsem zmatená. Strašně zmatená. Dotkla jsem se svých rtů. Ještě teď jsem cítila, jak hoří. První polibek. První polibek a on neutekl? Neutekl?