SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 25

Jsem tu sotva pár dní a už jsem se s ním skoro vyspala. Dovolila jsem mu neuvěřitelné věci a ještě k tomu mě přistihne..., bože, měla jsem chuť ho zabít.  Že po něm toužím? Sakra! Ano! Ač je to k neuvěření, tak ano. Šíleně! Vzteky jsem viděla skoro rudě.  Ale nesmírně, po něm toužím. K zbláznění. Jsem hrozná a vážně, vážně nevím, co budu dělat.

 Naházela jsem na sebe nějaké oblečení. Ale nic pohodlného. Vytahaného. Neforemného a nechutného, jsem nenašla. Naštvaně a znechuceně, jsem si natáhla halenku a nějakou sukni a vystrčila nos ze dveří. Tak fajn, budu dělat, jako by se nic nestalo.  Jako bych na všechno zapomněla. Nebo jako, že to pro mě nic neznamená. Třeba budu i předstírat amnésii, hlavně nesmím dovolit, aby se mne dotýkal. Už nikdy! Nesmím dovolit, aby poznal, jak moc po něm toužím.

 Otevřela jsem dveře a vstoupila do pokoje. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikdy jsem ho neviděla. V krbu příjemně praskal oheň a hrála tlumená muzika. 

 „Budete si přát něco k jídlu, slečno?" Trhla jsem sebou. Za mnou stála ta holka. Znovu mnou projel osten žárlivosti, když jsem se na ní podívala. Jak..., jakže ji to říkal? Saly? Měřila si mě pohledem a čekala na mou odpověď. Zřejmě se chtěla zeptat, jestli si nebudu přát snídani, ale už bylo pozdě odpoledne.  Chtěla jsem říci že ne, ale ozval se můj hladový žaludek.

 „Samozřejmě, přines něco k snědku Saly a mě prosím." Ozvalo se ode dveří. Neměla jsem odvahu se na něj podívat a srdce mi začalo divoce bušit, už jen s té představy, že se na mě dívá. Nervozně jsem přešlápla z nohy na nohu a přála si, aby se něco stalo. Cokoli.  Ani pád meteoritu, by v tuto chvíli, nebyl k zahození. 

 Za chvíli už pokládala ta holka na stůl tác s jídlem a vedle položila sklenici a pytlík s jakousi tmavou tekutinou. 

 „Měla by jsi něco sníst lásko, slyším jak se tvůj žaludek hlásí o slovo." Řekl a já měla takový hlad, že jsem ani neodporovala, sedla si za stůl a nalila si sklenici džusu. Chvíli nic neříkal, jen se postavil čelem ke krbu a díval se do ohně. Jakoby čekal, až se najím. Byla jsem z toho nervozní. Pak se otočil a očima zakroužil v mé tváři. 

 „Doufám, že ti nebude vadit, lásko..., když se s tebou najím." Podívala jsem se na stůl. Sakra. Všechno už jsem snědla. Nejistě jsem vzhlédla, ale on se jen usmál a vzal ze stolu ten pytlík. Otevřel ho a přelil do vysoké sklenice.

 „Tohle je moje jídlo lásko. Bez toho..., bez toho já nemohu přežít." Najednou jsem pochopila. Krev. Fascinovaně jsem se dívala, když si sklenici přikládal k ústům. Nemohla jsem si pomoci. Dívala jsem se na něj a srdce mi divoce bušilo. A najednou mi to došlo. Došlo mi, proč se nenajedl se mnou. Došlo mi to.  A najednou, mi ho bylo líto. Zřejmě měl strach, že mi to bude odporné. Že se mi to nebude líbit. A že se mi to bude příčit. Ale nebylo.  Přistihla jsem se, jak na něj nepřítomně hledím. 

„Ne..., nemusel jsi přeci...., čekat...,až..." Koktala jsem a přitom jsem se zvedla ze židle. Hlasitě jsem polkla, když položil prázdnou sklenici na stůl.

 „Totiž...,chci říct, že....,že mi to nevadí." Soukala jsem ze sebe a udělala krok dozadu, když se ke mně přiblížil. Zase jsem se do toho zamotala. Proč já raději nejsem zticha. Měla jsem chuť utéct do pokoje a zalézt pod peřinu. A místo toho, abych to udělala, jsem fascinovaně a omámeně zároveň, zvedla svou ruku. Připadalo mi, jako by měla svůj vlastní rozum, ale nemohla jsem tomu odolat. A s hlasitým vydechnutím, jsem setřela kapičku krve z jeho brady. Teprve, když jsem si uvědomila co dělám, jsem chtěla ucuknout, ale to už mou ruku držel on a přitáhl si mě k sobě.

 „Opravdu ti to nevadí?" Zatřásla jsem hlavou. Samozřejmě, že mi to nevadí. Však vím, že jsi upír. Však jsem to už viděla. Vlastně, cítila.  Srdce se mi znovu rozbušilo. 

 „Ne...,ne..., nevadí." Koktala jsem. Chtěla jsem něco říct. Chtěla jsem, aby to pochopil a pustil mne. Aby mě proboha pustil. Nemohla jsem mu být tak blízko. Nemohla.

„Ne..., nevadí... , však jsi už přeci..." Bože.  Tak jsem se do toho zamotala. Ale nebyla jsem schopná spustit zrak z jeho rtů.

 „A chtěla by jsi..." usmál se a pohladil mne po tváři, „chtěla by jsi, abych se s tebe znovu napil, lásko?" V tu chvíli,  jsem zapomněla dýchat.  Zamotala se mi hlava a podlomily se mi kolena,  při té vzpomínce. Nesmíš se mne dotýkat. Nesmíš se na mě takto dívat. Nesmíš, ale místo toho jsem, jen a pouze přikývla. Najednou jsem se ocitla přiražena ke stěně. 

 „Dívej se na mě." Přikázal zadýchaně, a já se koukala do jeho měnící se tváře. 

 „Dívej se." Řekl ještě jednou a vzal mou hlavu do dlaní. S bušícím srdcem jsem se dívala, jak se jeho oči podlily krví a vystoupily mu tmavé žíly pod očima. A když se vysunuly jeho tesáky, sotva jsem už popadala dech. Dýchala jsem zhluboka a ztěžka, ale ne strachy. Třásla jsem se a sotva popadala dech, touhou. 

 „Slyším, jak ti divoce bije srdce, miláčku. A cítím, jak se mi chvěješ v náručí." Vydechl mi do tváře, „polib mne." Znovu rozkázal, a já poslechla. Přitiskla jsem ústa na jeho rty a políbila ho. Jazykem jsem přejela po jeho tesácích a v tu chvíli, jsme oba zasténali touhou.

 Maličko se odtáhl, podíval se mi do očí a odhrnul mi rukou vlasy. Pak pokračoval drobnými polibky od mích úst , až k mé tepně na krku. Chvíli po ní přejížděl jazykem a ztěžka oddychoval. A když jsem ucítila, jak se jeho zuby boří do mé kůže, zasténala jsem a přitiskla si ho k sobě. Ano! Ano! Ano, to je to co chci. 

Tiskla jsem ho k sobě co nejvíce a hlasitě sténala. Prostě jsem se tomu nemohla ubránit. Zvrátila jsem hlavu, aby měl co nejlepší přístup a neustále ho hladila po vlasech. Cítila jsem, jak saje. Slyšela jak polyká a sténá rozkoší. 

 „Ramone." Úpěla jsem mezi výdechy a zas a znova, volala jeho jméno. Bylo to tak neuvěřitelné. Celé mé tělo se otřásalo pod náporem touhy a vzrušení. Zuřivě jsem ho přitáhla k sobě a pak jsem ho přirazila na protější stěnu. Slyšela jsem padání nábytku a řinčení skla. Dýchala jsem zhluboka. Ztěžka. Pomalu jsem měla pocit, že až zuřivě popadám dech. 

 „Ještě. Ještě..., prosím." Sténala jsem, ale to už mě za dalšího neidentifikovatelného hlomozu, přirážel na stěnu on. A když se po chvíli, ode mne sotva popadaje dech odtáhl a podíval se mi do očí, úplně jsem zpanikařila. To nesmíš. Nesmíš přestat.  Zasténala jsem a skoro plačtivě vydechla. 

 „Ještě si vezmi...., prosím. Chci...., chci aby ses, ze mne ..., krmil lásko." Vykoktala jsem vzrušeně a popadla ho znovu za hlavu. Ale on se jen usmál a prstem mě pohladil po tváři. Cítila jsem, jak mé vzrušené tělo, tiskne vší silou na stěnu a hlasitě dýchá.

„To je...., to je jen začátek miláčku," zašeptal a pohladil mne po tváři, „rád se s tebe budu krmit, lásko. Ani nevíš jak, moc po tom toužím. Jsi tak sladká, lásko. Tak sladká." Přejel prstem po mích rtech.

 „Ale jak už jsem jednou řekl...., příště..., příště si o to musíš říci sama."