SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 19

Prohrála jsem? Já jsem vážně prohrála?Jednu a tutéž otázku, jsem si kladla už od včerejšího odpoledne. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Vlastně jsem z toho byla tak šokovaná a naštvaná, že ani nevím, jak uběhl zbytek toho našeho podařeného výletu.

 Konečně jsme doma, jenže... Bože! Vůbec nevím, co budu dělat. Jsem tak pitomá. Proč jsem se do toho jenom nechala navést? Proč? Protože jsem doufala, že se ho konečně jednou pro vždy zbavím. A teď tohle. Sakra! Jak je možné, že Jeremy vyhrál. To by mě zajímalo, co mu za to Ramon slíbil. Určitě se domluvily. Určitě! A já blbec..., jim na to naletím.

Jenže, co teď? Už jsem přemýšlela i o tom, že bych si mohla přivodit nějakou vážnou chorobu. Ale zase jsem to rychle zavrhla. Už to vidím, ještě by mě chtěl ošetřovat. No to bych si pomohla. Nervozně jsem chodila po svém pokoji. U Jenny a Adama se zastání nedočkám, to je mi jasné. Měla jsem pocit, že s toho měli snad větší radost, než on sám. Tak co budu sakra dělat?

 Najednou jsem uslyšela zabrzdit před domem auto. Vrhla jsem se k oknu a udělalo se mi na omdlení. Kdybych se zamkla? Dostane se sem oknem. Kruci! A Jenna by byla schopná vyrazit dveře, jen aby se mě zbavila. Nebyli ty zástupy, těch rádoby nápadníků, které mi předhazovali den co den milejší? Každého jsem se zbavila do dvou dnů a tenhle? Je jak mezek.

 „Eleno!" Ozvalo se už podruhé, Jennino volání. 

 „Jo! Jen hledám nějaký dřevěný kolík!" Vyštěkla jsem proti dveřím. Tak fajn! Nic jiného mi stejně nezbývá. Nakonec by mě odsud Jenna vynesla v zubech.

 S bušícím srdcem jsem otevřela dveře a neochotně se ploužila po schodech dolů. 

 „No konečně! Myslela jsem, že z pokoje nevylezeš do konce života." Usmála se na mě Jenna.

 „Měla jsem to v plánu." Vyprskla jsem jejím směrem a vyndala si z lednice krabici džusu. Seděl v obývacím pokoji s Adamem. Všimla jsem si, jak se na mě zářivě usmál, když mě uviděl. Dělala jsem samozřejmě, že ho nevidím a otočila se zády k nim. 

 „Ahoj ségra!" Ty na mě raději nemluv. Pěkně jsi mi to zavařil. 

 „Víš o tom, že mě Ramon pozval, že se můžu stavit kdykoli? Dokonce tam můžu i přespat, když budu chtít. Mám tam svůj pokoj." Vytřeštila jsem na něj oči.

 „Tak to je fajn! Třeba mu bude stačit, když se k němu nastěhuješ ty." Zašklebila jsem se na něj.

 „Tak dost, Eleno, vezmi ten druhý tác." Rozkázala Jenna a já byla nucena jít za ní. 

 „Doufám, že jsi se dobře vyspala, lásko." Usmál se na mě Ramon, když přiskočil a vzal mi tác z rukou. Třásli se mi totiž ruce tak, až skleničky pomalu začali poskakovat. Proč jsem vždycky tak nervozní? Proč jsem vždycky z jeho přítomnosti, tak vyvedená z míry? Vůbec jsem to nechápala. Ale došla jsem k závěru, že to bude asi tím, jak strašně mi leze na nervi.

 „Doufám, že nechceš couvnout, miláčku." Zašeptal mi do ucha. Ráda bych, ale nepřišla jsem na způsob, jak to udělat.

„Doufala jsem, že nebudu muset, ale ten dřevěný kolík, co jsem měla pod postelí..., se sakra ztratil!" Zamračila jsem se na něj. Jen se usmál. Toho chlapa snad nikdy nic, nevyvede z míry. Co mu mám sakra udělat, aby mi dal pokoj?

 „Tak pojedeme?" Řekl a čtyři páry očí se na mě upřely. Hlasitě jsem polkla a pomalu jsem začínala panikařit. Měla jsem pocit, jako by mě odváželi na popravu. 

 „Já...,já...,nemám zabaleno." Vykoktala jsem první věc, která mě napadla.

„To nevadí. Nic nepotřebuješ miláčku...,všechno jsem ti nakoupil." Zazubil se na mě. To jako myslí vážně? Tak to už vážně přehání. Ale mám tam být měsíc. Měsíc. Nemůžu přece jet bez toho, abych si zabalila. Copak on ví, co potřebuji? Kdoví, co nakoupil. Úplně živě, si to umím představit. 

 Tvářila jsem se asi hodně zděšeně, protože se jen usmál a pohladil mě po tváři. Neměla jsem sílu ani na to, abych ucukla. 

 „Vážně, jsem ti všechno nakoupil. Nakoupil jsem všechno...,od zubního kartáčku, přes dámské hygienické potřeby až po večerní šaty, lásko." Zalapala jsem po dechu a mírně, jsem zčervenala. Tak on si nedělá srandu? Najednou jsem si ho představila v drogérii, mezi regálama a musela jsem se usmát. Bože! Ale co budu dělat?

 „Nemusíš mít strach," přejel prstem po mé tváři, „bude se ti u mě líbit, věř mi." 

Jo? Tak to si nejsem zrovna moc jistá. Vlastně, jsem si stoprocentně jistá, že nebude. A co mám taky dělat? A to nesmím ani odmlouvat? To mu nesmím ani odporovat? Tak to bych se na to podívala. Abys to nebyl nakonec ty...,kdo toho bude litovat. Pomyslela jsem si. Ne já.

 Ale věděla jsem, že se tak jenom uklidňuji, protože, už jen představa toho,že ho budu mít ve dne v noci na očích, byla nesnesitelná. Nesnesitelná. Znovu mi přejel prstem po tváři. Zhluboka jsem začala dýchat a srdce mi začalo divoce bít. Zavřela jsem oči a vydechla. Bože! Nesnesitelná.