SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 29

Ano, měla by jsi se bát, lásko!" Ozvalo se, a když jsem otevřela oči, viděla jsem, jak drží v rukou několik řetězů. Bože! Vytřeštila jsem oči a vydechla. Ano, asi bych měla.  Asi bych se měla bát. Rozklepali se mi kolena a musela jsem se chytit stěny za sebou,abych se nesesunula k zemi.

 „Co..., co chceš..., udělat." Dostala jsem ze sebe. Srdce mi začalo divoce bušit, už jen při pohledu na něj.

 „Co? Přinutím tě, lásko!" Řekl a v očích mu zajiskřilo. 

„Přinutím tě šílet," udělal krok ke mně a řetězy v jeho rukou zařinčely, „přinutím tě k tomu, aby jsi vzdychala.  Aby jsi křičela.  Aby jsi sténala moje jméno." 

Opřela jsem hlavu o zeď a přitiskla se více ke stěně. A s každým krokem, kterým se ke mně blížil, jsem měla větší a větší strach. V očích měl pohled, který jsem u něj nikdy neviděla. Připadal mi jako šelma, čekající na svou kořist.  A já jsem byla, ta kořist. Srdce mi divoce bilo a sotva jsem popadala dech. 

 „Prosím..." Pípla jsem tiše, ale to už byl až u mě. Očima zakroužil v mé tváři. 

 „Nic..., nic miláčku, nebude podle tebe. Nic!" Vydechl těsně u mích úst a já zavřela oči. Řetězy zařinčely a vzduch se zavlnil, když mě popadl a když jsem znovu otevřela oči, dostala jsem strach. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem a začala před ním couvat.

 Vypadalo to, že mu to snad dělá dobře. S mírně sklopenou hlavou, jiskřícíma očima zabodnutých do mé tváře a s mírným úšklebkem na tváři, se ke mně přibližoval. Řetězy, s kterýma si v rukách neustále pohrával chrastily a vydávali tak nepříjemný zvuk. Narazila jsem do stromu za sebou. A stále více vyděšeněji, vystrašeněji a zoufaleji, jsem čekala, co se bude dít. Neměla jsem kam utéct, věděla jsem to. A nikdy..., nikdy v životě, jsem neměla takový strach.

 Hlasitě jsem polkla, když se přiblížil až ke mně a měla jsem pocit, že se mi slzy derou do očí. Vztáhl ruku a jedním surovým a nevybíravým trhnutím, ze mě strhl mé šaty. Změřil si mé tělo pohledem. Stála jsem před ním jen v kalhotkách a třásla se po celém těle. Měla jsem chuť ho začít prosit. Žadonit. Měla jsem chuť ho odprosit, za všechno, co jsem kdy řekla a udělala. Ale nemohla jsem. Hrdlo se mi sevřelo a nebyla jsem schopna vyloudit ze sebe jedinou hlásku.

 Neřekl nic, bez jediného slova si mě přivinul do náručí a chvíli, několik vteřin, kroužil očima v mé tváři. Najednou jsem ucítila, jak se studený kov sevřel okolo mé ruky. Vyděšeně jsem se na něj podívala a když se pouta sevřela i okolo mé druhé ruky, málem jsem se sesunula k zemi. Nebyla jsem schopna odporovat. Jen jsem zhluboka a ztěžka oddychovala, když řetězy přivazoval ke stromu. 

Postavil se přede mne a chvíli jen tak stál a díval se na mě. Polkla jsem a rozklepala se po celém těle. Měla jsem strach. Strašný strach, ale zároveň, jsem cítila něco, co jsem nedokázala identifikovat. Teprve když ze sebe strhl svou košili a přistoupil ke mně, jsem pochopila, co to je. I přes to všechno, přes všechen ten strach, jsem cítila touhu a vzrušení. A najednou jsem věděla, najednou jsem si byla jistá, že by mi nikdy neublížil. Nikdy! 

 Jedním krokem se ocitl až u mě a vzal mou hlavu do dlaní. Chvíli se na mě jen tak díval a pak se divoce vrhl na má ústa. Divoce. Zhluboka oddychoval a rukama kroužil po mém těle. Ano! Bože! Sotva jsem popadala dech, když se ode mne odtáhl. Toužila jsem po něm. Opravdu ano. Zřejmě slyšel mé srdce. Zřejmě slyšel můj zběsilý dech. A zřejmě poznal moje vzrušení, protože se jen usmál a drobnými polibky začal zasypávat mou tvář a mé tělo. Líbal mě. Hladil mě. Rukama i ústy kroužil po mém těle a já nemohla dělat nic. Nic.

 Hladově se přisál k mému krku a pokračoval stále níž. A když se přisál na má prsa a vzal je do dlaní. Když se hladově přisál na mé bradavky, zasténala jsem. Hladil, líbal, jazykem jezdil po mích prsou a sténal u toho stejně vzrušeně jako já. Zvrátila jsem hlavu a vydechla, když pokračoval níž a níž, když zlíbal mé břicho. A když se ústy zastavil u mích kalhotek, zazmítala jsem se v řetězech. 

 Tak moc, jsem se ho chtěla také dotknout. Tak moc! Jedním trhnutím je ze mne stáhl a podíval se mi do očí. Sotva jsem popadala dech.

 „Ramone!" Vydechla jsem, když přiložil svou ruku mezi mé nohy. A já ucítila, jak vlhnu.

„Ano, miláčku?" Zašeptal a neustále se mi díval do očí, když jsem ucítila, jak do mě vstoupil jedním prstem. 

 „Jsi tak vlhká,lásko. Toužíš po mě. Přiznej to." Jen jsem vykřikla a znovu se divoce zazmítala. A když si s úsměvem na tváři klekl k mým nohám, měla jsem pocit, že zešílím. Jemně a pomalu roztáhl má kolena a já už věděla. co chce udělat. 

 „Přiznej to!" Vydechl ještě jednou. Ale já nebyla schopna, ze sebe dostat jedinou hlásku. A když se hned vzápětí hladově přisál mezi mé nohy, vykřikla jsem. Zařvala. Bože! Bože! Umřu! Zešílím! Zblázním se! 

 Zuřivě jsem tahala za řetězy a zmítala sebou jako zvíře v kleci. Byla jsem na vrcholu svého vzrušení. Byla jsem na pokraji šílenství. Byla jsem zoufalá touhou. Házela jsem sebou v řetězech a tak moc, tak moc si přála, ho k sobě přitisknout. Cítit ho. Hladit. Tak moc! Rukama držel mé zmítající se nohy a hladově líbal a jazykem kroužil po mém přirození. 

 „Ra...,Ramone!" Křičela jsem zoufale a vzrušeně. „Pro..., prosím!" Sténala jsem. Už jsem to nemohla vydržet.  Nemohla.  A on...,pokaždé, pokaždé, když jsem cítila, že přichází vyvrcholení, pokaždé, když jsem cítila, že přichází mé vysvobození, přestal. Přestal a čekal, až se maličko uklidním.  A pokaždé se znovu hladově vrhl mezi mé nohy.

Ano! Šílenství. To je slabé slovo, proti tomu, co jsem cítila. Nedalo se to vydržet. Nedalo se to snést. Chtělo se mi křičet. Smát. Brečet a sténat zároveň. Chtělo se mi umřít. Umřít, pakliže si mě nevezme! Pakliže do mě nevstoupí. 

 „Ramone..., prosím. Už to nevydržím. Nevydržím to!"  Vykřikla jsem a ze zuřivostí v tváři, jsem se na něj podívala. 

 „Toužím po tobě! Toužím. Tak moc. Moc." Ale vypadalo to, že mne snad ani neslyší. Že mne nechce slyšet. 

„Ramone!" Zařvala jsem jako lev a zazmítala se tak zuřivě, že měl co dělat, aby udržel mé nohy v klidu. 

„Zabiju tě! Zabiju tě, jestli si mě hned nevezmeš!" A do očí se mi skoro nahrnuly slzy. Najednou se mi chtělo brečet. Prosit ho. Žadonit. Chtělo se mi ho prosit o jediné, aby se se mnou miloval.

 „Miluj se se mnou. Miluj se se mnou, Ramone. Prosím!" Vydechla jsem a měla jsem pocit, že mé utrpení, dostálo vrcholu. Ano! Jestli to neudělá, určitě se zblázním. Určitě! 

 Zničeně. Zmučeně. Vyčerpaně a naprosto odevzdaně, jsem se mu podívala do tváře, když se postavil.

 „Ramone..., prosím..., pomiluj se se mnou." Zašeptala jsem s posledních sil. A když jsem uviděla, jak se jeho ruce dotkly opasku, začala jsem dýchat, ještě více zhluboka.