SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 32

„Pán vás čeká s večeří, slečno." Ozvala se ode dveří ta ženská. Vlastně, Matylda. Tak říkala včera, že se jmenuje. 

 „A raději neodmlouvejte, je to ve vašem vlastním zájmu." Překvapeně jsem se na ní podívala. V mém zájmu? Můžu si dělat sakra,co chci ne?

 „Pán je hodně rozzlobený, že jste včera, celý den nevyšla z pokoje. A že jste celý den nic nejedla." Hodně rozzlobený? Myslím, že mu to může být jedno. A myslím, že také je. Ona určitě přehání. Nenávidí mne přeci ne? 

Je pravda, včera po rozhovoru s Matyldou, nebyla jsem schopna vylézt s pokoje. A vlastně nejsem ani teď. Chvíli jsem měla chuť to sbalit a vypadnout. Ale vzápětí, mne zase posedl takový stesk a touha po něm, že jsem to nedokázala. A vlastně jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Jak se chovat. Jak se na něj dívat. A bála jsem se toho, jak se bude chovat on ke mně. Strašně jsem se bála. 

Byla jsem si vědoma všeho, co jsem mu udělala. Jak jsem se k němu chovala. Jak jsem mu ublížila. Byla. Ale zkrátka v sobě nedokážu nějak usměrnit tu svoji vzpurnost. Nedokážu. A proto jsem raději včera nevylezla z pokoje. Nejen proto, že jsem se styděla. Ale také proto, že jsem věděla, že asi nedokážu být ta hodná holčička, kterou bych teď asi měla být. 

 „Nemám hlad." Pípla jsem jejím směrem. 

„Slečno, opravdu vás varuji!"  Naklonila hlavu na stranu a zadívala se na mě. „Věř mi děvče, znám ho o hodně déle nežli ty. A on, nebude mít problémy s tím, dát ti na zadek." Vytřeštila jsem na ni oči. Co si myslí? To mě bude jako teďka vychovávat? Nejsem malé dítě. Ať si mě raději klidně vesele nenávidí dál a já budu mít pokoj!

 „Phe! Co..., co si myslí sakra!" Vyštěkla jsem. Popadl mě takový vztek, že jsem se tomu neubránila. 

 „Ať mě raději zase dál nenávidí. A já budu mít klid!" Sedla jsem si na postel a vzpurně si založila ruce na prsou.

 „Ty jsi mě asi špatně včera poslouchala, děvenko. Není pravda, že tě nenávidí. Miluje tě. Miluje tě tolik, že bez tebe nechce být, i když jsi mu ublížila. Jen..., jen už se s tebou děvče, nebude tak mazlit. Svou lásku a zranitelnost teď schovává, za zlobou a chladem."

 To ale neznamená, že mi bude diktovat, co mám dělat. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. Nikdo,ani on. Co mi může udělat? Pochybuji, že dostanu naplácáno. Znovu jsem vzpurně pohodila hlavou.

 „No jak chcete, slečno!" Povzdechla si ta bláznivá ženská a odešla. No však. Nebude mi říkat, co mám dělat. Za hodinu je večeře. A neodmlouvejte. Je to ve vašem zájmu. Co si sakra myslí. Nebudu. Nebudu skákat, jak on píská. A nebudu! 

 Vztekle jsem začala pochodovat po místnosti. Dolů mě nikdo nedostane. Nikdo! Ani on. Vrhla jsem se ke dveřím a s úlevou otočila klíčem. Alespoň ten, tu je. Vůbec bych se nedivila, kdyby mi ho zabavil. Ale co budu dělat? Pak můj pohled zavadil o vanu. No jasně. Sem se už nedostane ani on. Napustím si vanu a on ať si tam skáče, třeba tři metry vysoko.

 Spokojeně jsem se naložila do vody a zavřela oči. Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela a snažila se na něj nemyslet.

 „Vylez!" Ozvalo se nade mnou. To se mi zdá? Polkla jsem a opatrně otevřela oči. Bože. Nezdá. Jak se sem dostal? Zalapala jsem po dechu. 

 „Vylez Eleno z té vany..., nebo ti pomůžu!" Jeho hlas zněl pomalu zuřivě. Co mám dělat? Srdce mi začalo divoce tlouci. Rozklepala jsem se. Horká voda se mi zdála najednou úplně ledová.

 „Otoč se!" Vykoktala jsem. Najednou jsem pochopila, že mi nic jiného nezbývá. 

 „Ani mne nenapadne.  Myslím..., že už jsem viděl dost, nemyslíš?!" Bože! Zachvátila mne panika. A docela jsem začala věřit tomu, že mi naseká. Najednou mě popadli jeho paže a vytáhl mě z vany. Začala jsem prskat. 

 „Co..., co si myslíš!" Couvala jsem před ním. Připadala jsem si poníženě a strašně jsem se styděla. Kromě toho, jsem ho nenáviděla a zároveň cítila nesmírné vzrušení. 

„Ode dneška mě budeš poslouchat, miláčku!" Cedil mezi zuby když se ke mně blížil a vypadal velice nebezpečně. 

 „Nebo co!" Vyprskla jsem. „Dáš...,dáš mi na zadek?" Udělala jsem ještě jeden krok zpátky a litovala toho, že neumím držet jazyk za zuby.

 „To se také může stát, miláčku."Pokřiveně se usmál. „Ale..., mám jiné metody!" Svou rychlostí se dostal ke mně a než jsem vůbec stačila cokoliv říci. Než jsem se stačila třeba jen nadechnout. Než jsem stačila začít odporovat, přivázal mě několika rychlými tahy k posteli. Ke každé noze postele, přivázal jednu moji končetinu.