SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 28

Nervozně jsem si poposedla. Kam mě to veze sakra? Zamotala se mi hlava a škytla jsem. Nikam s ním nejedu. Nikam! Podívala jsem se z okna. Jedeme na druhou stranu. Nejedeme domů? Teda, do toho psychopatického hnízda bláznů? Co budu dělat? Přemýšlela jsem, jak ho donutit, aby zastavil. Třeba by se mi pak podařilo utéci. Třeba! 

„Zastav!" Zamračila jsem se na něj. 

 „Zatím to nemám v úmyslu, lásko." Otočil se na mě a pokřiveně se usmál. Kruci.  Začínala jsem pomalu panikařit.

 „Prosím. Musím..., musím..."Co si sakra mám vymyslet.  A to si myslí, že ho budu prosit? Phe! Tak fajn. Znovu jsem se ošila.

 „Ramone..., já...,musím..." Podíval se na mne a nadzvedl obočí. Sakra.

 „Musím...,musím čůrat." Jen se usmál a zastavil. Byly jsme na silnici uprostřed lesů. Tak to nebude takový problém, se někde schovat, pomyslela jsem si. Vysoukala jsem se z auta a vběhla do lesa. Přikrčila jsem se za stromem a podívala se k autu. Stál tam a čekal. Tak fajn. Nikam s ním nejedu a nebudu skákat jak on píská. Nikdy. Otočila jsem se ze sedu a zvedla se.

„Ááá!" Vykřikla jsem. Stál těsně nade mnou a díval se na mě. Hlasitě jsem polkla.

„Ří..., říkala jsem..., že..., že musím." Koktala jsem a cítila, že červenám. 

 „Já vím, lásko. Čekám." Usmál se a založil si ruce na prsou. Zamračila jsem se na něj. To si jako myslí, že, nebo co si myslí, sakra?! Pochopila jsem, že mi nic jiného nezbývá. Mrzutě jsem vykročila směrem k autu. Kruci! Přišlápla jsem si ten děsnej hadr a málem se poroučela k zemi.

 „Nenávidím tě!" Procedila jsem mezi zuby, když jsem si sedala znovu do auta.

 „Já vím, miláčku."Usmál se na mě a zabouchl dveře. Celý zbytek cesty, jsem přemýšlela, co budu dělat. Nehodlala jsem s ním zůstat ani minutu o samotě. Jenže když nakonec zastavil, vyděšeně jsem se na něj podívala. 

Uprostřed lesů, malý dřevěný srub. No paráda. Co tu jako budeme dělat? A neměla bych se náhodou bát? Být s upírem uprostřed ničeho, sama. Ale bylo to zvláštní. Nebála jsem se . Ani trochu.

 „Máš strach?"  Zašeptal mi u ucha, když jsem vylezla z auta a rozhlížela se kolem. Strach? A z čeho? Z tebe? Polkla jsem a podávala se na něj. Nebo bych měla? Díval se na mě takovým zvláštním pohledem. 

 „Nechci tu s tebou být!" Vyštěkla jsem.  „Nezůstanu tu s tebou ani minutu!" Dodala jsem o ton tišeji, když udělal krok směrem ke mně. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Kam sakra mám jít? Kam mám utéct. Kam? A najednou jsem pochopila, že nelze.  Že nemám kam utéct. Že před ním, se nemám, kam schovat. 

 „Nenávidím tě!" Vyštěkla jsem znovu. 

 „Já vím, lásko." Řekl a udělal další krok směrem ke mně.

 „Nesnáším tě!" Ustoupila jsem o krok.

„Já vím." Vydechl a dalším krokem se přiblížil.

„Nemůžu tě vystát!" Už jsem skoro zašeptala a ještě o krok ustoupila. 

 „Já vím." Vydechl, ale to už byl skoro až u mě. Srdce mi začalo divoce bušit. Tak divoce, že jsem ho cítila až v krku. 

 „Ne..., nechci tě!" Vyjelo ze mě. Zabořil do mě svůj zrak. Úplně se mi podlomily kolena a začala jsem pod jeho pohledem znovu pomalu ustupovat. 

 „Ne..., netoužím po tobě!"Pípla jsem další věc, která mě napadla. Očima neustále kroužil v mé tváři a pomalu, jak šelma, se ke mně přibližoval. Pomalu jsem začínala mít strach. Díval se na mě tak zvláštně. Několikrát jsem se zhluboka nadýchla. Měla jsem pocit, že se mi dostává málo vzduchu. Měla jsem pocit, že nemohu popadnout dech. S dalším krokem, jsem narazila o stěnu srubu. Rukama jsem se chytla stěny za sebou, abych nespadla.

 „Ne..., nebojím se tě!" Zašeptala jsem, ale tentokrát, to nebyla pravda. Rukama se chytil stěny za mnou a vydechl . 

„Ale tentokrát..., tentokrát ..., by jsi měla, miláčku!" Přiblížil své rty k mému obličeji. Tak blízko. Tak blízko, ale aniž by se mě jimi dotkl, kroužil po mé tváři. Tak, že jsem cítila skoro jeho dotek. Jakoby dotek jemného chmýří. Zavřela jsem oči. Podlomily se mi kolena a můj dech, sípotu se podobal. Bože! Co se to děje? Co? Strachy sotva dýchám a stejně se touhou a vzrušením třesu.

 „Ano..., měla by jsi se bát lásko." Ozvalo se znovu, a když jsem otevřela oči, viděla jsem jak drží v rukou několik řetězů. Bože! Vytřeštila jsem oči a vydechla. Ano. Asi bych měla.  Asi bych se měla bát.