SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 7

Postavila jsem si hlavu. Ale ke své smůle, musím říct, že mi to nakonec, nebylo nic platné. Stála jsem zrovna před skříní a přemýšlela, co si navléct na sebe. 

 Můj minulý úbor, by mi asi znovu neprošel. Pomyslila jsem si. Škoda. Třeba by mě, ani nepustil do dveří. Nakonec mi nezbývalo nic jiného, jak sice velmi nerada, ale na tu zatracenou večeři jít.

 Stále jsem viděla jeho pobavený výraz, když jsem mu řekla, že s ním...,v žádném případě, nikam nejdu. 

 „Abys věděla, že mé úmysly, jsou čisté, alespoň prozatím...,můžeš si vzít s sebou svého bratra." Řekl a můj milovaný bratříček, samozřejmě s radostí souhlasil. Proč nejsem jedináček? Už jen s představy, společné večeře s tím cvokem, se mi dělalo špatně.

 A ač jsem se namáhala sebevíce, abych vymyslila nějaký důvod, proč nemůžu jít, na nic jsem nepřišla. Snad, že by šel Jeremy sám? Třeba by si toho ani nevšiml. Zabedněný, je na to dost.

 „Eleno! Pohni kostrou." Jeremy už nervózně, stepoval pod schody. Velmi neochotně, jsem vystrčila nos ze dveří a seběhla po schodech. 

 „No, mohlo to být lepší." Zhodnotil moji garderobu. A měl pravdu. Moc jsem tomu nedala, ale může být rád, že jsem se neohákla, jako minule.

 „Co by ještě chtěl!" Vyprskla jsem na něj.

 „No myslím, že tebe sestřičko!" Zasmál se Jeremy a velmi obratně uhnul před mým pohlavkem. Tak to má smůlu chlapeček. Končím s líbáním. Končím s ním. Vlastně...,rozhodla jsem se, že mu řeknu, že nemá vůbec....,ale vůbec žádnou šanci. 

 „Tak jedeme?". Jeremy si založil ruce na prsou a podíval se na mě káravým pohledem. Málem jsem vyprskla smíchy.

 „Dostal jsem za úkol, tě určitě přivést." Zašklebil se na mě. Co? Tak on si z něho bude dělat ještě svého vlastního špeha? Tak to už je moc. Vůbec se mi nelíbilo, jak si tu všechny omotal okolo prstu. Kromě mě, samozřejmě. 

 „Dobrá, ale litovat bude on, ne já!" Vyštěkla jsem na něj a řítila se ze dveří k autu.

 Celou cestu, jsem drtila volant v rukou a přemýšlela, co mu řeknu. Nejsi můj typ? S upíry se netahám? Vůbec mě nepřitahuješ? Sakra! Je to těžší, než jsem si myslela. Ale byla jsem rozhodnuta, se ho zbavit jednou pro vždy. 

 Však, člověk nemá chvíli klidu, vypadá to snad, že se k nám i pomalu nastěhoval. A dokud mu rázně neřeknu, co cítím...,nedá mi pokoj. Ano! Rázně! Jenže když jsme zastavily před jeho domem a vstoupily dovnitř, došli mi slova. Otevřela nám starší, usměvavá žena a zavedla nás do haly. 

 „Pan Ramon tu bude hned. Máte se tu zatím chovat, jako doma." Usmála se a změřila si mě zkoumavým pohledem. „A kdyby, jste si chtěli odpočinout po cestě, vaše pokoje jsou připraveny."

 Nechápavě jsem se na ní podívala. Odpočinout po cestě? Jeli jsme sem, sotva půl hodiny. Co to je za ženskou sakra. Nervózně, jsem se rozhlídla kolem. A kde je ten zatracený chlap. Vždyť to říkám, že je to blázen, ale mě se tady samozřejmě, jako vždy nevěří. 

 Podívala jsem se na Jeremyho. Choval se tu opravdu jako doma. Spokojeně se rozvalil na gauči a zapnul ovladačem televizi.

 „Slečna Elena?" Ozvala se znovu ta ženská. Byla jsem z ní nervózní. Podívala jsem se na ní a jen přikývla.

 „Pojďte prosím za mnou." Můj výraz, zřejmě vypovídal za vše, když se jen usmála a pokynula rukou ke schodům. Vyděšeně jsem se otočila na Jeremyho.

„Nemusíte se bát slečno, jen..." Změřila si mne pohledem. „Jen..., jestli se nechcete...,trochu upravit?" 

No, to si snad ze mě ta ženská dělá srandu. To vypadám tak strašně? A vůbec, kvůli komu? Kvůli němu? Už jsem se nadechovala k odpovědi, že ani omylem. Že ani náhodou, a že tu vlastně vůbec ani nemusím být, ale přerušil mne můj bratr. 

 „Jen běž, Eleno." A podíval se na mě s výrazem...,jako že, určitě by to chtělo, abych se dala trochu do gala. No dobrá. Alespoň se trochu porozhlédnu. Vykročila jsem za tou ženou. Zavedla mě do nádherného pokoje, kterému vévodila velikánská postel, spoustu skříní a velikánská vana v rohu místnosti. Docela hezký pokoj. Pomyslela jsem si. Jen ta vana, beze dveří? Přišlo mi to vážně divné. 

 Zůstala jsem stát a dívala se na počínání té ženské. Nejdříve přistoupila k vaně, napustila ji plnou a nalila do ní spoustu pěny a olejů a nevím čeho možného. Vůbec jsem to nechápala. Pak vzala ručníky a osušky a položila je na stolek. Pak otevřela skříň a vyndala nádherné šaty. Dívala jsem se na její počínání, pomalu s otevřenou pusou. Pane bože! Kam jsem to zase vlezla. 

 „Vaše koupel je připravena, slečno Eleno". Otočila se na mě najednou. Úplně jsem sebou trhla. Copak jsem se sem přišla vykoupat? To si dělá srandu? Zatřásla jsem hlavou. 

 „Opravdu se nemusíte bát, slečno Eleno!". Usmála se najednou, když viděla můj vyděšený výraz. Přistoupila až ke mně a vzala mou ruku do svých dlaní. 

 „Chci tě jenom připravit, holčičko.". Připravit? A na co? Nechápavě, jsem se na ni dívala. 

 „Vím, že v dnešních dobách, se to nenosí, ale dříve bývalo zvykem...,aby služebnictvo připravilo ženu, pro svého pána."