SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ 9

Co si myslím?" Zašeptal a sevřel mě v náručí. „Že jsi nádherná. A že už teď, jsi moje!" 

 Srdce se mi rozbušilo a sotva jsem popadala dech. Sevřela jsem za zády, oběma rukama opěradlo židle. Vůbec jsem nerozuměla tomu, co se to se mnou děje. 

 Sevřel mě pevněji a políbil na krk. Cítila jsem, jak se třesu a několikrát jsem se zhluboka nadechla. Bože, co to se mnou sakra je? Znovu jsem ucítila jeho vlhké rty, putující po mé šíji, až k mé tváři. Vzdychla jsem a sevřela opěradlo tak, až zapraskalo.

„Cítíš to, lásko. Vím, že to cítíš." Vydechl mi do tváře a vrhl se na má ústa. Projelo mnou nesmírné vzrušení. Ano, nemohla jsem tomu uvěřit, ale cítila jsem to. Jako omámená, jsem ho chytila okolo krku a přitáhla si ho k sobě. Neměl, by..., bože, neměl by teď, s hrůzou utíkat?

 Nebyla jsem schopna, racionálně uvažovat. Jen jsem slyšela řinčení skla a praskání dřeva, když jsem se od něj na chvíli odtáhla a chytila se stolu. Najednou jsem se ocitla na druhém konci místnosti, přitisknuta ke zdi. Zavřela jsem oči a zhluboka oddychovala. 

 „Ještě je čas lásko. Ještě je čas!" Zašeptal a pohladil mne po tváři. Bože! Co to dělám? Tolik jsem se styděla. Udělala jsem krok stranou, ale zamotala se mi hlava a zavrávorala jsem. Chytil mne do náručí a přenesl se se mnou ke křeslu a posadil mne naproti Jeremymu.

„No! Myslím, že máme po večeři." Ozval se můj bratr a pohodil hlavou. Podívala jsem se tím směrem. Převrácený stůl a židle rozházené po celé místnosti. 

 „To....,to, já?" Špitla jsem zahanbeně. 

 „No, ten stůl, je tvoje práce sestřičko." Řekl a strčil si do pusy další kousek, ze svého talíře. „A ty židle po celém domě, zase Ramona."

 Cítila jsem, jak se mi krev nalévá do tváří. Tak moc, jsem se styděla. Odvážila jsem se podívat na Ramona. Ten jen spokojeně stál, díval se na nás a usmíval se. Vůbec mu to nevadilo. Vypadalo to, že se v tom snad i vyžívá.

 „Nechtěl bych být u toho, až budete mít první sex." Ozval se znovu můj bratr. 

 „Jeremy!" Okřikla jsem ho. Měla jsem chuť se zahrabat pod zem. 

No, co!" Ohradil se, „nejsem malý, Eleno. A potom, co jsem viděl, je mi jasné, že to nebude dlouho trvat." Zašklebil se na mě. 

 Hodila jsem po něm nevraživý pohled. Co řeknou Jenna s Adamem, když přijdu domů a řeknu, že jsem zabila vlastního bratra?

 „Budete, chtít připravit večeři ve vedlejší místnosti pane?" Ozvalo se vedle nás. Stála tam menší drobná, docela hezká blondýnka. Projel mnou osten žárlivosti. To tu jako taky bydlí? Nemohla jsem si pomoci, ale nevraživě jsem se na ni podívala. 

 Co se to se mnou sakra dneska děje? Všechno je úplně naruby. Místo abych ho poslala do háje, se s ním líbám. A teď místo abych byla štěstím bez sebe a snažila se mu strčit do postele tuhle fuchtli, ještě budu žárlit? To není normální. Tohle přeci nejsem já! Určitě mi něco nalila do té koupele. Určitě!

„Není třeba, Saly." Ozval se Ramon. „Zůstaneme tady, jen, přines nám něco...,cokoliv, co přežilo a dej nám to sem. " 

 Nesnáším blondýny. Vážně! A jsem přesvědčená, že to vůbec není tím, že se tu motá, v té sexy sukýnce.

 Ani jsem si neuvědomila, že na ni neustále vrhám nevraživé pohledy. Až když jsem spatřila Ramonův, pobavený výraz, jak se na mě vševědoucně dívá, jsem sklopila zrak. 

 „Zatančíš si se mnou?" Vyděšeně jsem se na něj podívala. To ne, to nemůžu. To nesmíme.

 „To nemůžeme!" Ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas. Ale on si mě místo odpovědi, jen s úsměvem přitáhl do náručí a zatočil se se mnou v kole. 

 „Proč nemůžeme, lásko?" Zašeptal. Jen jsem zatřásla hlavou. To mu mám říct, že se bojím, že když se mne dotkne, že se to bude celé opakovat? I když nechci? Tak strašně moc nechci?

 „Nesnášíš mne," Zasmál se a zatočil mne v kole, „a při tom, po mne toužíš," Očima zakroužil v mé tváři, „jsem pro tebe psychopat a přitom, na mne žárlíš," zasmál se a opět mne několikrát protočil v kole, „jsem pro tebe jen, nafoukaný a arogantní..." znovu mě protočil a při poslední otočce si mě přivinul do náručí. „a přitom, si nechceš přiznat..., co já vím už dávno." 

 Hlasitě jsem polkla a odvážila se mu podívat do tváře.

 „Že jsi moje. Jen moje." Vydechl u mého ucha.

Zavřela jsem oči a zhluboka vydechla. Nebyla jsem schopna mu na to odpovědět. Nebyla jsem schopna, říci jediné slovo. A tak moc, tak moc jsem se modlila, aby to nebyla pravda. Věřila jsem, že není. Doufala. Přála si to.