SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 37

„Miluji tě." Řekla jsem a podívala se mu do očí. Chvíli se ani nepohnul. Díval se na mě bez hnutí. Jen jeho zvýšený dech a zvedající se hruď prozrazovaly, jeho pravé rozpoložení.

 „Máš ze mne strach?" Zašeptal po chvíli, aniž by se pohnul.

 „Nemám." Oplatila jsem mu šeptem. Co ho to zase napadlo? Prolétlo mi hlavou, ale hned vzápětí, mi to došlo, když se jeho tvář pomalu změnila. 

 „A teď?" Řekl o poznání hlasitěji. Očima jsem přelétla jeho upírskou tvář. Jeho krvavě rudé oči. Tmavé žíly pod očima a jeho zuby. Když můj zrak spočinul na jeho tesácích, podlomily se mi kolena. Ale ne strachy. Touhou.

 „Ani teď se tě nebojím, Ramone." Polkla jsem a natáhla ruku k jeho tváři. Zasténal a zhluboka se nadechl

 „Fajn!" Procedil po chvíli, ale stále se nepohnul. Byl tak blízko mě, že jsem cítila bušení jeho srdce. Co po mě chce sakra? Cítila jsem se bezradně. Ohluchl snad? Řekla jsem to přeci. Řekla. Řekla jsem, že ho miluji, tak co.... Nestane se to, Eleno. Už nikdy, se to nestane, pokud si o to sama neřekneš. Rozeznělo se najednou v mé hlavě, když jsem si vzpomněla na to, co mi řekl.

 Vytřeštila jsem oči při tom poznání a na chvíli mne popadl vztek. To ho mám jako prosit?! To ho mám prosit o to, aby se se mnou miloval? Nikdy! Vztekle, jsem se na něj podívala. To ho mám jako prosit o to, aby se ze mne krmil. Tak to ani náho..., zarazila jsem se uprostřed myšlenky, když mé oči znovu spočinuly na jeho vysunutých tesácích. Tak to ani..., bože. Fascinovaně jsem sledovala, jak jeho jazyk olízl spodní ret. Prudce se mi rozbušilo srdce. Chtěla jsem ho. Milovala jsem ho. A toužila jsem po všem, co si můžeme dát navzájem.

„Já..., já..." Koktala jsem, aniž bych odtrhla zrak z jeho tváře. Zhluboka jsem se několikrát nadechla. Přece se nikdy nesnížím k tomu, abych tu škemrala o jeho lásku. Abych prosila o to, aby mě miloval. Aby se ze mě krmil. Přece...., rezignovaně jsem zavřela oči a povzdechla si. To přece nemůžu. Nechci! Nebo..., ano? 

 Zničeně jsem opřela hlavu o stěnu a podívala se do jeho očí. Byli plné lásky. Touhy. Očekávání i zloby zároveň. Ano! Po ničem jiném, přeci ani netoužím. Rukama jsem se za zády pevně chytla stěny. Měla jsem pocit, že bych upadla. Cítila jsem se najednou tak slabá a bezbranná. Cítila jsem se jako loutka v jeho rukách a po ničem jiném, jsem ani netoužila. 

 „Nebojím se tě. A nikdy nebudu, Ramone." Zašeptala jsem a natáhla ruku. Jemně jsem se dotkla jeho rtů a ještě jemněji jeho tesáků. Zasténal, ale stále se nehýbal. Čekal. Věděla jsem, že stačí říci jediné slovo a už ho nikdy neuvidím. Ale to jsem nemohla. Nechtěla. Jediné po čem jsem toužila více a více, bylo být s ním. Zhluboka jsem se nadechla a vychrlila ze sebe to, co jsem mu měla říci už dávno. To jediné správné. Možné a pravdivé. 

 „Miluji tě, Ramone. Opravdu tě miluji a toužím po tobě. Tolik toužím po tom, se s tebou milovat." Řekla jsem to. Řekla. Konečně. Měla jsem pocit, jako by ze mne spadl veliký balvan. Jen se na mě usmál a pohladil mě po tváři. 

 „Jdeme!" Zavelel za chvíli a popadl mne za ruku. Táhl mne ze dveří ven a pak mne nasoukal do auta.

„Kam..., kam jedeme?" Pípla jsem zděšeně, když si sedal vedle mne.

„Tak dlouho jsem na to čekal, lásko!" Láskyplně mne pohladil. „Ale nehodlám si zdemolovat svůj barák." Usmál se pokřiveně a cvrnkl mne do nosu.